ROZHOVOR | Rusko se posouvá k totalitě, naznačuje politolog. Holzer vysvětlil, jak Rusové přistupují k možné změně režimu

Je nějaká všeobecná definice politického režimu Ruska? Změnil se z politologického hlediska náhled na Rusko po invazi na Ukrajinu?

Ano, pochopitelně, tato debata je v této chvíli velmi intenzivní.  Reaguje na reálné proměny, které ruský politický režim v souvislosti s válečnou operací, nebo válečným konfliktem – jak už se nyní i v Rusku oficiálně připouští – uskutečňuje. Nejdůležitějším je použití mobilizace, ke které se Rusko muselo uchýlit, když se mu přestalo dařit.

Slovo mobilizace může být interpretováno v rovině ‚potřebujeme další muže na frontě‘. Ale zároveň tu máme mobilizaci, která vtáhla do hry skutečně celou ruskou společnost.  Do té doby měla zůstat stranou. Základní vstupní narativ byl, že „my to tam prostě zoperujeme a vás se to netýká, a pak vám řekneme, jak dobře to dopadlo“.

V tuto chvíli už to má nádech nové vlastenecké války. To je příznak, který klasická politická věda vnímá jako krok od autoritativního typu režimu k totalitnímu. Jistě, je to proces, nikoliv jen jeden uzavřený moment. Právě v tuto chvíli je tedy debatován přechod od jednoho typu nedemokracie, autoritarismu, ke druhému typu, totalitarismu. Což má přirozeně řadu souvislostí a dopadů z hlediska odhadu, jaký bude další postup ruských elit.

Párkrát jsem slyšel o Rusku jako o prezidentské republice. Jak to je?

Prezidentská republika je termín, který na popis ruského typu vlády stále formálně platí. Takovému pojmosloví má ale smysl věnovat čas pouze v případě, že ve státě panuje demokratický politický režim. Tím Rusko není. Debata o typu vlády musí být podřízená debatě o typu politického režimu. Je to jako začínat diskusi o Husákovu Československu otázkou, zda to byl prezidentský, nebo parlamentní systém, a ignorovat, že reálně panovala komunistická strana – můžete se o tom bavit, ale reálně vám to neřekne nic.

Jak je to s Ruskem jako s federací ve srovnání s ostatními federacemi jako je USA, Německo nebo Belgie?

To je stejná situace. Nelze srovnávat Rusko s ostatními federacemi. Byla by to chyba. Federalismus je podle některých vědců dokonce jeden z atributů demokratického mechanismu. Používat termín federalismus pro ruské nedemokratické parametry nedává smysl. V literatuře se spíše hovoří o tom, jak je v Rusku řešený model centrum–periferie. Federalismus předpokládá základní principy demokracie a alespoň nějakou autonomii pro subjekty. V tomto systému ji ale nemají. 

Nejde ve většině případů o lidi loajální Putinovi, kteří vedou tyto menší subjekty na základě jeho vlastních zájmů? 

Co byste čekal, je to nedemokratický režim.

Co si myslíte o tom, co Putin udělal s ústavou, kde prodloužil trvání prezidentského mandátu?

Všechny kroky v posledních letech v institucionální rovině směřovaly k posílení jeho pravomocí.  Nejen k posílení, ale také garanci. Měly za cíl stabilizovat situaci a monopolizovat politickou moc. Z hlediska obecné teorie nedemokratických režimů, především na základě znalostí o různých typech nedemokratických režimů 20. století, Putin postupuje racionálně a je si vědom rizik spojených s praktickým vládnutím. Nedemokratický režim je totiž vždy vystavován vnitřním napětím. Putin se snaží upevnit svou moc. Technická stránka jeho kroků dává smysl. Otázka je, do jaké míry se mu to daří a do jaké se může spolehnout například na informační a zpravodajské služby. Takové věci se v rámci nedemokracií vždy řešily. Jsou to ale úrovně, do kterých nikdo z vnějšku nevidí, a dají se komentovat až po pádech režimů.

Co takové FSB a GRU – jsou to nástupci KGB, a pokud vím, tak se postupně vrací zpátky k formátu, který KGB měla a jak fungovala. Přiblížil byste mi, jak tyto instituce fungují?

Nejsem odborník na zpravodajské služby, ale obecně je zjevné, že s válkou se musela proměnit praxe těchto struktur. Částečně se změnilo zacílení toho, co dělají. Musela se zintenzivnit jejich činnost směrem ke kontrole vlastního obyvatelstva. Mobilizací se dostaly do pohybu desetitisíce lidí. Takže tyto na vnitřní bezpečnost orientované struktury najednou stojí před úkoly, na jejichž rozsah nemusely být připraveny. Nastupuje nová legislativa, nutnost být schopen kriminalizovat určité typy chování, které do té doby byly tolerovány apod.

Například vyhýbání se vojenské službě trestáno vždycky bylo, ale teď je to v podmínkách, které jsou pozměněny válečnou operací. Dostupná data přitom skutečně naznačují, že režim podcenil přípravu a vycházelo se z předpokladu, že se Ukrajina vzdá velmi rychle. Kreml nepředpokládal, že se z toho stane stále se prodlužující konflikt. Konflikt, který v tuto chvíli většina odborníků tipuje na zamrzlý, kdy ani jedna strana nebude schopna provést zjevný zvrat. 

S vynakládáním takového množství lidských zdrojů Kreml nepočítal. A na tohle vše nyní musejí služby a obecně všechny instituce ruského státu reagovat. A dělají to tak, jak se to vždy dělalo v Rusku. Násilně, s křikem (to v lepším případě), „zupácky“, v tom je standard ruského mechanismu. Kdo byl v Rusku, tak nejspíš zažil klasické chování toho, kdo je o stupínek výše nad ostatními – korupce, zneužívání moci, braní úplatků, urážky – to je prostě ruská mentalita, a s tím nic nenaděláme. „Obdivuji“ ty, kteří to komentují jinak, a přitom na východě byli nejdál v Hodoníně.

Zmínil jste lidské zdroje, ale chci se zeptat i na ty finanční. Rozpočet Ruska na příští rok je z jedné třetiny tvořen výdaji na armádu a národní bezpečnost. Nepřipadá mi, že poté, co se dělo letos, je na to Rusko připravené...

Musíte si uvědomit, že je to stát, který nyní vede válku. Učinil ji základním ospravedlněním své vlastní existence. Když posloucháte ruské propagandisty a elity, tak jediný narativ je nyní ochrana státu, který se navíc rozhodl, že jeho součástí je i Krym a separatistické republiky. Což jim dává možnost to interpretovat tak, že pokud Ukrajinci udělají nějaký krok dopředu, tak naruší nově definovanou teritoriální svrchovanost ruského státu. To, že ji nikdo z mezinárodního společenství neuznal, je jim jedno, protože ten narativ je účinný hlavně vůči vlastnímu obyvatelstvu. 

Stát v takové situaci alokuje zdroje tímto způsobem a všechny ostatní sféry jsou tomu nyní podřízeny. Navíc má nástroje k tomu, aby to takhle mohl udělat – je to stát nedemokratický, takže se nikoho ptát nebude. Má ideologické vysvětlení, proto říkám, že se to posouvá k totalitní interpretaci. 

A má k tomu také historickou tradici. Ruské obyvatelstvo vždycky bylo připraveno nést oběti, lidé jsou tam k tomu v naprosté většině mentálně připraveni a vychováváni. Individuum je vůči patrimoniálnímu státu podřízené. Když je to vystavěno tímto způsobem, což je pro nás na západě nesrozumitelné, musíte to tak brát. Přestaňme stále do ruských reálií promítat naši západní optiku. Koncept univerzalních lidských práv v Rusku dostává na zadek. Západ by to už měl pochopit.

Takže kdyby ruská společnost doopravdy viděla, jak se jejím vojákům na Ukrajině nedaří, neobrátila by se proti režimu?

V někom z elit by si lid svého obětního beránka určitě našel. Na tom jsou založeny spekulace, jak by mohl vypadat pád Vladimíra Putina. A s tím spojené úvahy, že nemusí dojít ke změně režimu, ale jen výměně části elit. To už jsme v historii zažili a má to tedy svůj předobraz. Může jít ale také o agresivnější variantu. Ke změně režimu totiž klidně může dojít s oporou ne v argumentaci, že neměl vést válku, nýbrž že vedl válku neúspěšnou, špatně připravenou, a navíc příliš měkkými metodami. I takový scénář je k dispozici.

Takže se Rusko pak vrátí do časů Stalina a bude se ke svým obyvatelům chovat podobně?

Není důvod to personifikovat. Chápu, že pro čtenáře nějaká historická analogie napomáhá pochopit současnou situaci, ale detailnější porovnání s jakoukoli předchozí érou vždy záhy přestane fungovat. Historie se nikdy doslovně neopakuje. Co každopádně v Rusku může nastat, je trend dalšího omezování základních občanských a politických práv, více než je tomu v současnosti. A to již v tuto chvíli v Rusku mnoho občanských práv nezbylo. 

Chtěl bych se ještě zeptat na Alexeje Navalného, který je nyní ve vězení. Režim se k němu nezachoval tak, jak je to obvyklé. Pořád je to veřejná figura – chodí mu dopisy, občas přispívá na Twitter. Často přemýšlím, proč ho zkrátka neumlčeli?

Rejstřík možného postupu nedemokratického režimu vůči opozici je docela široký. Navalný se stal symbolem, a přece jen se píše rok 2022. Jeho fyzická likvidace by se podle mě obrátila proti režimu. Režim by nic nezískal a jen by vytvořil mučedníka. V řadách těch méně známých členů opozice či lidí, kteří se vzepřeli na lokální úrovni, a my o nich nevíme, je ovšem postupováno velmi tvrdě. O podmínkách v ruském vězeňství raději nemluvím.

Případ Navalného je specifický v tom smyslu, že je to světoznámá osoba a nějaká tvrdší metoda zásahu proti němu není v zájmu režimu. Zatím jde zřejmě o klasickou kalkulaci nákladů a výnosů. Zní to cynicky, ale předpokládám, že tak o tom uvažovali ti, kteří měli možnost do toho mluvit; tedy kremelské elity.

Rusové udělali v podstatě mučedníka z celé země, tak si říkám, že zbavit se ho by neudělalo zas až tak velký nepořádek jako napadnout Ukrajinu.

Myslím, že spojujete dvě nespojitelné věci. Tohle je velký projekt, představa o celém Rusku. Někde v koutku tohoto obrazu se krčí opozice, která v něm navíc vlastně dle tohoto režimu žádné postavení mít nemá. Takže případ Navalného byl vyřešen: „Navalný sedí, a my vedeme válku.“ Dvě poměrně separovaná témata.

Už jsem několikrát slyšel, že jako Západ musíme podporovat ruskou opozici, aby nabrala sílu a zdroje a mohla bojovat proti tomu, co je teď v Kremlu. Je to vůbec reálné? 

Já tuto úvahu respektuji, vypadá ctnostně, logicky, ale když se nad tím zamyslíte, měla by vás napadnout řada otázek. V prvé řadě – jak chcete podporovat opozici v zemi, která je takřka ve válečném stavu? Ta země je uzavřená. Proklamujete podporu ruské opozici, ale reálně tušíte, že k tomu nemáte žádné nástroje. 

Druhá věc je, že zkušenost posledních let jde spíše proti představě toho, čemu se říká ‚democracy promotion‘, neboli vývozu demokracie. Rusové jsou nějací a spíše v tuto chvíli panuje přesvědčení a shoda, že většinová část ruské společnosti nesdílí jakýkoliv demokratický étos. Dává smysl vstupovat do podpory opozice ve společnosti, jejíž politická komunita přemýšlí jiným způsobem? S tím není dobrá zkušenost. 

Takže daný nápad dává smysl pochopitelně v podpoře té opozice, která je v tomto momentu v exilu. Pomoct těm lidem, kteří jsou venku z Ruska, a spoléhat na to, že se jednou budou moci do země vrátit a věřit, že tam vnesou nějaký jiný typ myšlení a hodnot. To je pochopitelně třeba dělat. A přece jen, je třeba se tématu opozice držet byť i jen slovně; že se svět dívá na to, co Kreml se svou opozicí dělá. Jinak by Putin dostával bianco šek, že jsme nad jeho chováním mávli rukou. Je ale potřeba to držet v realistických konturách a nestavět si vzdušné zámky. Heslo demokratizace Ruska mi smysl nedává, a to nejen proto, že je v tuto chvíli Rusko ve válce. 

Debata o budoucnosti Ruska je v jistém smyslu předčasná. Nastoupí až ve chvíli, kdy válečný stav skončí; s oporou ve výsledku války se začneme ptát, jaký typ režimu je reálný. Bude to zajímavá situace. Kdy nastane a zda nastane, to je však otázka, na kterou vám teď seriózně nikdo neodpoví. 

Smysl má tedy hodnotit ruský režim až poté, co skončí válka…

Válečný stav je naprosto specifická situace. I v demokraciích, když jsou ve válečném stavu, se mění model demokratické procedury. Mění se pravidla, přednost mají jiné věci. 

Primární je nyní ukončení války s dobrým výsledkem. Ne za každou cenu, ale s výsledkem dobrým pro stranu, která byla napadena, a tou je Ukrajina. Všechno ostatní je podružné. Takže i debata o budoucím režimu v Rusku je v tuto chvíli druhotná vůči té, kterou vedou odborníci na vojenství a bezpečnost. A politologové do ní vstupují s postřehy týkajícími se aktuálních proměn režimu a poznatky, co tyto změny znamenají právě z hlediska chování kremelských elit. Holt stále platí: válka je pokračování politiky jinými prostředky.