ROZHOVOR | Stovky zraněných demonstrantů. Rumunská vláda se před 5 lety zalekla protestů, zásah byl kontraproduktivní, soudí Kocian

Odborník na Rumunsko z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze dále vysvětlil, proč protesty mířily především proti sociálnědemokratické straně, která se poněkud zjednodušeně stala symbolem problémů země. Zároveň poukazuje na nebezpečí, že současné antipolitické tendence v rumunské společnosti mohou vést k posílení pozice extremistů. 

Vlna protestů v Rumunsku začala již na přelomu ledna a února 2017. Jako její spouštěč se často zmiňuje vydání dekretu omilostňujícího množství osob odsouzených za korupci a hospodářskou kriminalitu, včetně velkého množství politiků a úředníků. Byl vlažný přístup k řešení korupce v zemi skutečně hlavní příčinou toho, že lidé vyšli do ulic, a to v největších počtech od revoluce, která na sklonku roku 1989 svrhla komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca, nebo šlo o kombinaci více faktorů?

V obecné rovině ano. Je potřeba uvést několik dalších faktorů, které měly vliv. Začněme tím, jak v Rumunsku vypadá představa o korupci, která je provázaná s politikou. Hlavní pohled byl upnutý na sociálnědemokratickou stranu, která navazovala v různých variantách na Frontu národní spásy (hlavní politickou sílu, která se zformovala během pádu Ceaușescovy diktatury v zemi, pozn. redaktora). Zahrnovala tři generace politiků, kteří vyrostli pod křídly jejího vůdce Iona Iliesca a následně se transformovali do dnešní podoby. Přestože proběhla generační proměna, vazba na post-socialisty byla velmi silná. Podíváme-li se na to, proti komu se opakovaně objevovaly protesty, je symbolické, že šlo o několik sociálnědemokratických vlád.

V druhé řadě je nutné zmínit, že protesty v letech 2017 a 2018 spojuje konkrétní postava, Liviu Dragnei. Poté, co iliescovské vedení definitivně odešlo z veřejného života a po odsouzení prvního vrcholného rumunského představitele Adriana Nastaseho za korupci v roce 2012, byl Dragnea jedním z lidí, kterého lze v kontextu postsocialistické Evropy označit za oligarchu. V Rumunsku se používá termín lokální baron. Jde o lidi, kteří si budují oligarchickou a klientelistickou síť v konkrétním místě. Sociální demokracii ovládl zevnitř, dosadil svoje lidi do všech jejích důležitých orgánů, stejně jako parlamentních klubů a komisí. Dragnea však sám nedosáhl na klíčové ústavní funkce, protože v Rumunsku existoval zákon, který znemožňoval osobám odsouzeným za trestné činy takové funkce vykonávat. 

Následně – a to se dostáváme k důvodu zmíněných protestů – se objevila novela, která v roce 2017 přesouvala část trestných činů do kategorie přestupků. Sociálnědemokratická vláda se k tomu uchýlila doslova přes noc, formou urgentního exekutivního opatření. Šlo o dekriminalizaci části korupčních trestných činů, která byla nastavena tak, aby se se vztahovala na Dragneu a ten se mohl stát premiérem. Tehdejší vládě, kterou vedl Sorin Grindeanu, se to nakonec nepovedlo. Dragnea tak do čela vlády dosadil Mihaie Tudoseho. Ten se však vzepřel a pokusil se, neúspěšně, ovládnout sociální demokracii se svou vlastní klikou. Vládě tak byla vyjádřena nedůvěra, a to i jejími vlastními poslanci. 

Pak přišla vláda Vioricy Dăncily a s ní jsou již spojovány protesty z roku 2018. Příčina byla ale do značné míry obdobná. Tentokrát se novelu zákona podařilo prosadit v parlamentu. Co věci dále komplikovalo, byl paralelně běžící soudní proces s Dragneou, který nakonec, v roce 2019 vedl k jeho nástupu do vězení. Protesty se lišily v tom a podle mého byly vyhrocenější z důvodu, že se do nich zapojila diaspora. Probíhaly pod heslem „diaspora se vrací domů, diaspora bojuje za demokracii“. 

Kulminoval tak spor dvou pomyslných táborů v rumunské společnosti. Od roku 1989 panovala v zemi idea, že na jedné straně stojí zkorumpovaní post-socialisté, představovaní sociální demokracií, na druhé straně pak „demokraté“. Ti sice nevolili jednu konkrétní stranu, ale byli přesvědčení, že jsou součástí progresivního, proevropského, modernizačního tábora, který se snaží posunout rumunskou společnost dál. A že na druhé straně stojí ti sociálně slabí, nevzdělaní , kteří volí sociální demokracii, protože představuje určitý status quo a jistý kulturní regresivismus související například s náboženskou otázkou. Tato eskalace probíhající od roku 2017 ovšem navazovala na to, že všechny sociálnědemokratické vlády a jejich představitelé byli jednoznačně zapleteni do korupčních skandálů díky síti, kterou budoval Ion Iliescu a jeho lidé od roku 1990.           

S korupcí se však potýkají prakticky všechny postkomunistické státy v Evropě. V indexu vnímání korupce ze strany občanů, který sestavuje nevládní organizace Transparency International, si Rumunsko v rámci zemí EU vedlo v roce 2018 velmi špatně, nicméně zaznamenalo lepší výsledek než Maďarsko nebo Řecko. Do jaké míry se korupční situace v Rumunsku ve druhé polovině minulé dekády vymykala z regionálního kontextu? 

To je dobrá otázka. Korupce má různé podoby. Každodenní korupce, kterou si i my v rámci negativních stereotypů asociujeme s jihovýchodní Evropou či Balkánem, se po vstupu do Evropské unie v roce 2007 v Rumunsku výrazně zlepšila. V kriminalistické, antropologické či ekonomické literatuře jsou zdokumentovány případy z devadesátých let, kdy bylo doslova vše možné získat za cigarety. Předpokládalo se, že člověk dá úplatek, například pokud se potřebuje do země dostat přes hranice z Maďarska a nechce, aby mu byly prohledány, procleny či zabaveny věci, které si veze. To se nadále stává například při přejezdu srbských či makedonských hranic, ale v Rumunsku to již neexistuje. Podobné věci se velmi profesionalizovaly. 

Pak je zde velká, strukturální, hospodářská korupce typu zneužívání evropských fondů, dotací, vládního rozpočtu i regionálních rozpočtů. To byl jeden z problémů, který poslal do vězení Dragneu. Dařilo se s ním částečně bojovat v době, kdy byl aktivní Národní direktorát protikorupční agendy, který po roce 2007 prosadila EU a který začal poukazovat na politiky, včetně Nastaseho, který byl bezprecedentně velkou rybou. Tento direktorát byl postupně oslabován a personálně rozkládán. Jeho agenda byla rozpuštěna mezi další orgány státní správy. Problém spočívá v tom, že pokud něco v Rumunsku kontroluje státní správa, je to pod patronátem konkrétní vlády či prezidenta. Pokud jsou prezident a premiér ze stejné strany, opakovaně dochází k výměně vysokých úředníků a prokurátorů, prostředí je extrémně nestabilní. A toto je strukturální problém, na který ukazují analýzy, tedy extrémní politizace toho, co by měl být profesionální kriminalistický aparát bojující se zneužíváním státních financí. To se dodnes nepodařilo dořešit. 

Budu ďáblův advokát a řeknu, že opakované spojování korupce se sociální demokracií je trošku nefér. Je to zjednodušená polarizace, tento problém mají všechny rumunské vládní garnitury. Problém klientelistických sítí spočívá i v tom, že Rumunsko má největší volatilitu příslušnosti poslanců k poslaneckým klubům a stranám, má největší míru přeběhlictví. Pokaždé, když se změní rovnováha sil, část poslanců přeběhne na druhou stranu, protože jsou součástí klientelistických sítí a chtějí si udržet posty. Rumunsko je přes veškerou někdejší Iliescovu snahu zemí, která dává prostor samosprávě na úrovni krajů. To vytváří další úroveň korupce, protože Bukurešť nedohlédne všude. Ač se to na papíře nezdá, země je poměrně decentralizovaná a fungují zde regionální mocenská centra. 

Jak jste uvedl, protesty probíhaly v době, kdy v zemi vládla sociální demokracie. Ta ovšem v roce 2016 suverénně ovládla parlamentní volby se ziskem více než 45 % hlasů. Jaké bylo vlastně složení demonstrantů? Šlo primárně o voliče opozice, nebo se projevilo pověstné obecné „rozčarování z politiky“ a skladba protestujících byla pestřejší?

Myslím, že na toto se tehdy ptali komentátoři i lidé, kteří se demonstrací účastnili. Jde o širší kulturní kontext. Demonstrace v roce 2017 se snažili budovat identitu a sounáležitost lidí kolem ideálů demonstrací proti Frontě národní spásy z let 1990 a 1991. Hesla a vizualita, které používali protestující na sociálních sítích, odkazovaly na události první velké mineriády (pochodu horníků na hlavní město, pozn. redaktora) z června 1990 i těch, které následovaly. Snažili se ukázat kontinuitu. Zmiňuji to z několika důvodů. Prvním problémem byla infiltrace protestního hnutí ze strany bezpečnostních složek a provokatérů. Na demonstracích v letech 1990 a 1991 k tomu běžně docházelo. Různé vyšetřovací komise zpětně prokázaly, že například střety mezi Rumuny a Maďary v březnu 1990 byly záměrně vyprovokovány a eskalovány tehdejší vládou. To se následně několikrát opakovalo. Lidé si toho byli vědomi a byli podezíraví. 

V roce 2017 navíc levicová vláda tvrdila, že demonstrace jsou násilné a že se jich účastní pravicoví extremisté. Demonstrací se skutečně účastnili notoričtí násilníci, například fotbaloví chuligáni i známé postavy ultrapravice. Nikdo tedy nevěděl, zda eskalace odporu vůči bezpečnostním složkám není organizována, nakolik spektrum lidí, kteří vyšli do ulic kvůli konkrétním hodnotám a snaze něco udělat se stávající situací, sahá až k extremistům. To by do značné míry delegitimizovalo ideu těchto demonstrací, kterou bylo udržení principů demokratického státu, zachování oddělení složek moci a obrana právního řádu. Jsem přesvědčen – vezmeme-li to statisticky –, že většina lidí vyšla do ulic, aniž by šlo o politicky aktivní jedince. Mohlo jít o antipolitickou mentalitu, zároveň do toho ale vstoupilo to, co bylo pojmenováno jako povinnost chránit dědictví lidí, kteří v roce 1990 umírali v ulicích při protestech proti Iliescovu režimu. 

Další rovina politizace přišla skrze prezidenta Klause Iohannise, který se za demonstranty postavil a opakovaně se snažil korigovat kroky sociálnědemokratické vlády. V Rumunsku panuje defacto i de iure poloprezidentský systém a prezident může například ověřovat, zda bezpečnostní složky nepřekročily svoje pravomoci. Sociální demokracií byl však kritizován, že tímto vede předvolební kampaň. Nebylo to tedy tak, že by na demonstrace vůbec nechodili lidé, kteří volili sociální demokracii, ale jisté obkreslování hranic konkrétních politických táborů tam identifikovatelné bylo.   

Nyní k samotným událostem z 10. srpna 2018. Menší protesty probíhaly v Rumunsku prakticky denně již mnoho měsíců. Co jim v létě dodalo dynamiku? Šlo o aktivitu Vámi zmíněné diaspory?

Z toho, co dnes o tehdejších demonstrací víme, byla důležitá otázka ostrakizace diaspory a snaha znemožnit těmto lidem participovat aktivně či pasivně na politickém životě Rumunska. Nejviditelnější, byť ne jediný případ se udál během prezidentských voleb v roce 2014, kdy sociálnědemokratická vláda, respektive její ministerstvo zahraničí záměrně a bez avizování zkrátilo otevírací dobu volebních místností na zastupitelských úřadech po celém světě. Tím se snažilo maximálně redukovat počet hlasů v zahraničí žijících Rumunů. Potenciálně se hovořilo o 1,4 milionu lidí, což byla přibližně desetina oprávněných voličů, a to už není zanedbatelné. Toto dále vyprofilovalo vztah Rumunů žijících především v západní Evropě k aktérům symbolizujícím korupci a antidemokratickou myšlenku, v jejich představách představitelům sociální demokracie. Její kandidát Victor Ponta volby těsně prohrál a právě hlasy diaspory z druhého kola, kdy podobné opatření již nebylo možné realizovat, měly velký vliv. 

Podíváme-li se na to, jak se o lidech, kteří pracovali a zbohatli v zahraničí vyjadřoval Iliescu, tedy jako o gastarbaiterech ze Západu, kteří nemají co mluvit do toho, jak se žije v Rumunsku, byl tento diskurs opakovaně přítomen a vytahován, kdykoliv to bylo potřeba, aby se vůči Rumunům, co odešli na Západ budovala nenávist. V současnosti, kdy je jich mnohem víc než v roce 1990, to není tak snadné, ale tento antagonismus není jen taktikou konkrétních politických reprezentantů. Část voličů sociální demokracie a nízkopříjmových skupin obyvatelstva může na rétoriku namířenou proti diaspoře nadále slyšet. 

Není tedy divu, že diaspora v kontextu opakované snahy sociální demokracie vyřadit ji z politického procesu v létě, kdy se většina v zahraničí žijících Rumunů vrací do země na návštěvu za rodinami, skrze sociální sítě zorganizovala stotisícový protest. Nelze říct, že devadesát procent jeho účastníků přijelo ze Španělska, Itálie, Francie, ale byla jich většina. Dodali potřebný impulz. A proto si myslím, že přišel do značné míry i z pohledu vlády kontraproduktivní zásah proti těmto protestům. Vláda se jich prostě zalekla. Nestudoval jsem poznatky aktuálně probíhajících šetření, ale zdá se, že to bylo do značné míry nekoordinované.

To mě přivádí k další otázce. Jak původně poklidný protest v Bukurešti před sídlem vlády přerostl v násilnosti? Zraněno bylo přes 450 lidí, sedm desítek skončilo v nemocnicích. Z rozpoutání násilí se následně vzájemně obviňovali odpůrci vlády a bezpečnostní složky. Je s odstupem pěti let zcela jasné, jaký měly události na Vítězném náměstí průběh?

Na toto nemám odpověď. Nedokážu říct, kdo na místě takto eskaloval situaci. Ale třeba pracovníci izraelské ambasády z okna sledovali, jak policie vytáhla z taxíku izraelské turisty a před ambasádou je zmlátila do krve. Byl to velký skandál, protože Rumunsko se tehdy snažilo budovat velmi dobré vztahy s Izraelem a dokonce přesunulo svou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Policisté kolem sebe mlátili hlava nehlava, zmlátili toho, koho našli. Je otázka, co by museli demonstranti udělat, aby vyprovokovali takto extrémní reakci. Viděl jsem mnohá videa a mnohé reportáže a nedovedu si představit, že by jednotlivec dokázal za dané situace, kdy se v podstatě nic nedělo, zasáhnout do policejního kordonu tak, aby policie mohla považovat takové násilí ze své strany za adekvátní reakci. Je možné, že někdo z demonstrantů policisty napadl, ale nikdo po nich nestřílel, neházel zápalné lahve a nevystupoval takovým způsobem, aby reakce, která přišla, byla opodstatněná. Nejsem si tedy jistý, zda otázka prvotního impulzu je až tak klíčová. V kontextu demokratického státu, kde probíhají shromáždění a existuje právní řád určující to, co se na nich může dít, by mělo být – a to i na evropské úrovni – definováno, jak se zachází s lidmi, kteří protestují proti vládě. Toto se v Rumunsku nepodařilo vyřešit a celá kultura protestů má obrovské výkyvy. Podobně jako v případě mineriád z devadesátých let se ale nemusíme dozvědět, kdo zásah proti demonstrantům přesně řídil. Nejde jen o potrestání těch, kdo zásahu přímo veleli, ale i o politickou sílu, která za ním stojí.

Jaký dopad tedy měly násilnosti a policejní represe na rumunskou politiku a společnost? Vláda sociální demokracie se udržela dalších 15 měsíců. Následně vyhrála i volby v roce 2020, avšak pouze malým rozdílem, který ji neumožnil sestavit samostatnou vládu. Byly události z Vítězného náměstí například nějak tematizovány v předvolební kampani? 

Nejsem si tím úplně jistý. Každopádně oslabily pozici premiérky Dăncily a posílily pozici prezidenta Iohannise, který obhájil mandát, přestože ohledně jeho osoby panovala jistá politická opatrnost i ze strany jeho podporovatelů. Jeho pozice byla silnější kvůli tomu, jak se během demonstrací zachoval, když stál vždy na straně demonstrantů. Na druhou stranu je škoda, že první žena, která se dostala v Rumunsku do vrcholné ústavní funkce, Viorica Dăncilă, neměla pro tuto funkci kompetence. Připodobnil bych to k případu Stanislava Grosse v české politice. Ve výsledku se ukázala být doslova loutkou Dragneua. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že právě ona bude ve druhém kole stát proti Iohannisovi, vstoupily do prezidentských voleb 2019 protesty z předchozího roku. U parlamentních voleb 2020 se spíše prokázalo normativní rozdělení rumunské politické scény, které má reprezentovat hodnoty populace. Národní liberální strana, kterou reprezentuje i Iohannis, bez uzardění utvořila velkou koalici se sociální demokracií. Podstatným rozdílem byl jiný kontext doby, kdy Dragnea již seděl ve vězení a sociální demokracie procházela vnitřní reformou. I to, že padla vláda Dăncily a nestala se prezidentkou, dalo straně impulz. Zdá se, že její současné vedení má alespoň jednogenerační odstup od iliescovských struktur. Nový sociálnědemokratický premiér Marcel Ciolacu se vymezoval vůči Dragneovi a tomu, co se ve straně dělo. 

Celkově myslím, že paměť událostí ze srpna 2018 je spíše pozitivní. Tyto protesty byly z kulturního hlediska velmi důležité, přinesly zcela jinou formu mobilizace společnosti. Paradoxně následná volební účast byla historicky nejnižší. To však mohlo být dáno i podmínkami covidu, kdy se spousta lidí k urnám objektivně nedostala.    

Do jaké míry došlo za pět let k posunům v rumunské společnosti a nakolik je stále cítit vliv protestů z roku 2018? 

Vstoupili jsme do velmi specifické éry. Přetrvat a pozitivní efekt by mohlo mít sebevědomí občanské společnosti, které se hodně projevilo po ruské invazi na Ukrajinu. Přes severní hranice přitekla do Rumunska obrovská vlna ukrajinských uprchlíků. Zdá se, že vláda i regionální administrativy se snažily být součinné, ale do pomoci se zapojilo především ohromné množství běžných lidí. Myslím, že to má ten efekt, že se kontinuálně udržuje sít občanů, kteří se zapojují do veřejného dění. Potenciálně by to mohlo vést politiky k větší opatrnosti, protože otupělost, která nastala po třetí volbě Iliesca prezidentem v roce 2000, tedy pocit, že ať lidé udělají cokoliv, nic nezmůžou a mentalita části Rumunska se nikam neposune. 

Tím se vracím k Vaší otázce na skladbu demonstrantů z let 2017 a 2018. To, co přežilo v Rumunsku devadesátá léta i Traiana Băsesca, který představoval vrchol populismu v rumunské politice, bylo nyní překonáno. Mám na mysli vyhraněné stranictví. Lidé již nechodí demonstrovat proti vládě jedné konkrétní strany, ale proti praktikám a chování, které se jim nelíbí. To je pozitivní aspekt, který může ovlivnit interakci mezi občany a politickou garniturou. 

Na druhou stranu lidé v průzkumech negativně hodnotí období vlády velké koalice. Ukázalo se, že velké strany si rozdělily pole působnosti a příliš se neohlížely na marginální opozici, která vůči nim zůstala. Jde o malé progresivní strany, nebo naopak extremisty. A ti nabírají podle posledních průzkumů na síle. Zdá se, že se v Rumunsku rodí antipolitická tendence, která může vyústit v obnovu popularity extremistických hnutí jako na přelomu tisíciletí, kdy naprosto selhaly pokusy tehdejší liberální opozice sestavit funkční vládu po sesazení Iliesca. Tehdy nastal úprk voličů ke Straně velkého Rumunska, která přicházela s ostrou neofašistickou rétorikou.