ROZHOVOR | 15 let od rusko-gruzínské války. S útokem na Ukrajinu ji propojuje Putinova imperiální politika, míní Horák

Problémy ve vztazích Gruzie, Abcházie a Jižní Osetie se táhnou hluboko do minulosti. Napětí bylo opětovně rozdmýcháno při rozpadu Sovětského svazu, v letech 1991-1992 probíhaly boje v Jižní Osetii, v roce 1998 pak došlo i k válce v Abcházii. Co bylo před patnácti lety hlavní příčinou opětovné eskalace územních a etnických sporů v regionu? 

Pokud se bavíme o devadesátých letech, můžeme mimo jiné hovořit o etnickém komponentu gruzínsko-osetské, respektive gruzínsko-abcházské války. Zároveň se ale bavíme o kontextu, kdy Gruzie byla prakticky rozvráceným státem a neexistovala výrazná vláda a správa celé země. Gruzie byla prakticky rozpadlá na menší „údělná knížectví“, které ovládaly nejrůznější paramilitární a podobné jednotky. To se změnilo v devadesátých letech po nástupu Eduarda Ševardnadzeho do prezidentského úřadu. Následně se stát konsolidoval po roce 2003, kdy se po revoluci růží vlády ujal Michail Saakašvili a jeho Národní hnutí. To jsou velmi důležité okolnosti, které devadesátá léta odlišovaly od války v roce 2008.

Hlavní příčinou opětovné eskalace v roce 2008 tak nebyly pouze územní a etnické spory. Ruská politika tehdy hrála mnohem větší roli. Rusko provokovalo Gruzii nebo, chcete-li, gruzínského prezidenta celou řadou aktivit, především takzvanou pasportizací (vydávání ruských pasů gruzínským občanům, pozn. redaktora), která probíhala jak v Abcházii, tak především v Jižní Osetii. Otevřeně provokovalo i svými vojenskými manévry na Kavkaze, připravovalo se na vojenský střet, který po přestřelkách na jaře 2008 naplno vypukl v létě stejného roku.

K ruskému útoku došlo jen pár měsíců poté, co summit NATO v Bukurešti projednával možnost budoucího rozšíření organizace právě o Gruzii. Expanze Severoatlantické aliance do postsovětského prostoru přitom byla hlasitě kritizována Moskvou od devadesátých let. Do jaké míry podle Vás hrála snaha Gruzie o začlenění do euroatlantických bezpečnostních struktur roli v rozhodnutí Kremlu vojensky udeřit na svého jižního souseda?

Ano, nesmíme zapomenout na tuto důležitou okolnost, která hrála v ruském rozhodovacím mechanismu roli. Rusko velmi špatně neslo odklon od tzv. mnohovektorové politiky směrem k jednostrannému euroatlantickému směřování Gruzie po roce 2003 a snažilo se zabránit tomu, aby Gruzie získala takzvaný akční plán členství v NATO. Pokud by se to podařilo a Gruzie toho společně s Ukrajinou na summitu v Bukurešti roku 2008 dosáhla, byla by to pro velmocenské zájmy Ruska velmi negativní zpráva. Rusko se proto rozhodlo, respektive pravděpodobně jeho tehdejší premiér Vladimir Putin rozhodl, že bude proti Gruzii provedena krátká operace, která by odtrhla části země z gruzínského vlivu. To by pro Gruzii vytvořilo nepřekonatelný problém při vstupu do Severoatlantické aliance a zkomplikovalo by i její případný vstup do Evropské unie. 

Vzhledem k tomu, že na summitu v Bukurešti, který proběhl na jaře, pro odpor zejména Francie a Německa pozvání ke vstupu, neboli membership action plan, Gruzie nedostala, stalo se Rusko jedním z vítězů summitu.

Souběžně je potřeba doplnit, že ruskému útoku na Gruzii předcházelo počátkem srpna vypuknutí bojů mezi gruzínskou armádou a separatisty v Jižní Osetii. Co bylo jejich pomyslnou rozbuškou?

Musíme podívat na pozice tehdejšího gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který jednoznačně deklaroval jednak proevropskou vládu a jednak cíl vstoupit do Severoatlantické aliance. Zároveň ale podporoval i snahu o znovusjednocení Gruzie, včetně takzvaných odštěpeneckých regionů Abcházie a Jižní Osetie. Pokud jde o tuto rovinu, tak vzhledem k pokračujícím provokacím ze strany Ruska se prezident Saakašvili v srpnu 2008 rozhodl pro operaci s cílem obnovit územní celistvost země, v první řadě v Jižní Osetii, a zahájil útok na Cchinvali. V reakci na to vyslala Moskva své již připravené invazní jednotky přes Rokský tunel do Jižní Osetie, fakticky ji obsadila a definitivně přerušila spojení mezi provincií a Gruzií, které do té doby bylo celkem volné. Jižní Osetii pak spolu s Abcházií uznala jako nezávislou a podepsala s nimi smlouvy o ochran de facto hranic z Gruzií i pobytu ruských vojsk na jejich území. Tím vytvořila pro Gruzii velký problém pro její případný vstup do Severoatlantické aliance či Evropské unie.    

Otevřená válka trvala pouze několik dní. Podařilo se Rusku dosáhnout všech cílů, které si od operace slibovalo?   

Jak jsem již řekl, Rusku se podařilo naplnit hlavní cíl – zabránit tomu, aby Gruzie získala naději na přístupový plán do Severoatlantické aliance, jelikož země, která nemá vyřešené teritoriální spory se svými sousedy, respektive nemá vyřešenou územní celistvost, nemůže být členem. Tudíž hlavní geopolitický cíl byl splněn. Zároveň Rusko obnovilo nebo alespoň vytvořilo obraz obnovy svého vlivu na jižním Kavkazu. Nedosáhlo však toho, aby vládu Michaila Saakašviliho nahradila jiná vláda, minimálně méně protiruská nebo spíše proruská. To se do jisté míry podařilo až v roce 2013, kdy byla zvolena vláda pod vedením v Rusku zbohatnuvšího gruzínského oligarchy Bidziny Ivanišviliho. Ten zaujal vůči Moskvě mnohem smířlivější postoj, který koneckonců vidíme i v současné době, kdy je jeho strana Gruzínský sen nadále u moci, přestože sám Ivanišvili není přímo viditelnou součástí gruzínského politického spektra, zůstává spíše v pozadí a využívá svého vlivu k formování postojů současné gruzínské vlády.

Dá se vysledovat, jaký byl převládající postoj obyvatelstva Abcházie a Jižní Osetie k ruskému postupu? Existovaly v tomto směru mezi oběma regiony výraznější rozdíly?

Musíme si uvědomit, že populace jak Abcházie, tak Jižní Osetie od válek v devadesátých letech deklarovala spíše svou orientaci na Rusko. Tamní elity, ale i běžné obyvatelstvo sledovaly a nadále sledují převážně ruskou televizi, a tím přejímá i ruský politický diskurs. Přetrvávaly a přetrvávají negativní stereotypy vůči Gruzii jakožto, řekněme, kolonizačnímu státu, který byl zodpovědný za ony konflikty v devadesátých letech. Z toho pak pramení poměrně vstřícný postoj obyvatelstva Abcházie a Jižní Osetie k ruskému postupu v roce 2008. Velice často byli ruští vojáci vítáni jako osvoboditelé, především v Cchinvali v Jižní Osetii, ale do určité míry i v Abcházii. 

Stejně tak de facto vlády v Abcházii a Jižní Osetii byly velmi proruské, ať už byl u moci kdokoliv. Obě entity po svém uznání na Rusku v podstatě závisely, ať už v rovině diplomatické, vojenské či ekonomické podpory, nemluvě o střežení vlastních de facto hranic. Ekonomická závislost, zejména v Jižní Osetii, znamená, že značná část rozpočtu obou území byla saturována Ruskou federací.

Přes tyto společné vlastnosti obě země, de facto státy nebo odštěpenecké provincie, nejsou zcela totožné. Rozdíl je především v mnohem větší relativní soběstačnosti Abcházie. Ve směru k vnějšímu světu dokázala Abcházie již v minulosti, v devadesátých letech, získat slušné kontrakty například s Tureckem. Vyvážela například lískové oříšky, což byl jeden z jejích nejdůležitějších exportních artiklů. Abcházie má tradičně také velmi silný turistický potenciál, byť v tomto směru opět orientovaný na Rusko, případně Bělorusko a donedávna částečně, v menším měřítku i na Ukrajinu. Na rozdíl od Jižní Osetie vykazuje Abcházie prvky ekonomické životaschopnosti, přestože Rusko zde také velmi výrazně investovalo a investuje a zároveň do značné míry region dotuje.

Pokud jde o Jižní Osetii, vzhledem k tamnímu terénu a tamní ekonomice jde o zcela nesoběstačný region. Bylo tomu tak již za Sovětského svazu a poté i v době, kdy byla Jižní Osetie alespoň po formální stránce součástí Gruzie. A platí to i nyní, kdy Jižní Osetie je defacto uznána za nezávislý stát, ale její rozpočet – pokud o něm můžeme vůbec hovořit – připomíná spíše rozpočet jedné z administrativních složek Ruské federace. Jižní Osetie je zhruba z devadesáti procent ekonomicky závislá na Rusku a přílivu financí z Ruska. To je hlavní rozdíl mezi oběma defacto republikami.  

Jaký dopad měly události ze srpna 2008 na vnitropolitickou situaci v Gruzii, ať už bezprostřední či dlouhodobější perspektivy?

Pokud jde o bezprostřední vliv prohrané válku s Ruskem, pozice Michaila Saakašviliho se až tak nezměnila. Problém byl, řekněme, v jeho stále více autoritářském jednání na domácí scéně, především vůči jeho oponentům. Saakašvili vystupoval vůči opozičním novinářům a médiím, ale i opozičním stranám. V Gruzii proběhlo proti Saakašvilimu několik vln protestů, které začaly v roce 2007, tedy ještě před válkou, ale pokračovaly i po válce, v letech 2008 až 2009. Poukazovaly právě na neutěšenou situaci v oblasti lidských práv, ve vězeňském systému, se svobodou slova a podobně. V Gruzii bylo prokázáno mnoho případů velmi brutálního zacházení ve věznicích, což bylo vyčítáno právě Saakašvilimu bez ohledu na veškeré reformy, které do té doby v Gruzii vykonal. 

Z dlouhodobého hlediska byl po válce v roce 2008 vstup Bidziny Ivanišviliho na vnitropolitickou scénu v zemi. Ivanišvili je jeden z nejvýznamnějších oligarchů Gruzie. Postupně vytlačil řadu dalších tamějších oligarchů a svůj rostoucí ekonomický vliv proměnil na politický, když si založil vlastní politickou stranu Gruzínský sen. V roce 2013 se Ivanišvilimu podařilo prosadit „svého prezidenta“, profesora Giorgiho Margvelašviliho, který se – pravda – později, podobně jako jeho nástupkyně a současná prezidentka Salome Zurabišviliová, od Ivanišviliho odštěpil. Nicméně politická strana jako taková zvítězila v několika volbách, ať už na prezidentské, parlamentní či místní úrovni, a tím pádem získala velkou část moci, což trvá dodnes. Gruzínský sen nejprve vedl přímo Ivanišvili coby předseda strany a premiér. Nyní však stranu řídí spíše z pozadí a pod jeho pravděpodobným vlivem bylo do funkcí jmenováno mnoho významných lidí, ať už jde o stranického předsedu či premiéra, kteří promlouvají do vnitropolitických otázek Gruzie.

Projevují se v tomto směru v dnešní Gruzii výraznější společenské rozpory? 

V současné době asi nejvíce rezonuje rozpor mezi aktivní části společnosti, která zaujímá výrazně protiruský postoj, a gruzínskou vládou, jež se drží velmi opatrného postoje vůči Rusku. Přestože Gruzie v OSN odsoudila útoky na Ukrajinu a přijala tisíce ukrajinských uprchlíků - včetně těch z okupovaných území, stejně jako ruských, jak se dnes říká, relokantů - gruzínská vláda například odmítá zavést sankce vůči Rusku. Naopak Rusko nabídlo gruzínské vládě „cukr“ v podobě obnovení bezvízového cestování pro gruzínské občany a leteckého spojení. Nezapomeňme, že v Rusku stále žije přibližně půlmiliónová gruzínská diaspora. Vláda ve Tbilisi se pokusila protlačit i velmi kontroverzní zákon o nevládních organizacích, který by pravděpodobně v tamějších podmínkách mohl vést k potlačení občanské společnosti v zemi. Rozpor mezi vládou a společností se projevil nedávno také při protestech proti přistání výletní lodi Astoria s ruskými turisty, mezi nimiž se nacházeli i ruští prorežimní propagandisté, v Batumi. Vláda tyto protesty odsoudila s argumentem, že do země i tak přijíždí dost ruských turistů, kteří přinášejí zemi peníze. To je samozřejmě pravda, ale pro aktivní část občanské společnosti to byl jen další střípek do proruského obrazu vlády. 

Právě v kontextu ruského útoku na Ukrajinu začala být rusko-gruzínská válka po únoru 2022 mnohými odborníky i novináři interpretována jako určitá předzvěst budoucího postupu Vladimira Putina v postsovětském prostoru a jeho ochoty nasadit vojenskou sílu k prosazení ruských cílů. Souhlasíte s takovým výkladem, nebo lze příčiny konfliktu ze srpna 2008 a toho stávajícího na Ukrajině jen obtížně stavět do stejné roviny?

V zásadě s tímto výkladem souhlasím, vzhledem k tomu, že pro Rusko je velice důležité udržet si svůj, řekněme, perimetr ať už kontrolovaných nebo závislých států okolo svých hranic. Ostatně prezident Vladimir Putin deklaruje, že vstup Ukrajiny či Gruzie do Severoatlantické aliance je přímým ohrožením Ruské federace a ruských zájmů. Opakuje to velice často a opakoval to již od nultých let. Od chvíle, kdy se stal prezidentem, nesouhlasil s jakýmkoliv rozšiřováním Severoatlantické aliance směrem na východ. Rusko protestovalo i při vstupu pobaltských států do NATO a Evropské unie v roce 2004, stejně tak protestovalo proti vstupu balkánských států do Severoatlantické aliance a ruská diplomacie koneckonců vyjádřila nespokojenost již se vstupem České republiky, Maďarska a Polska do aliance v roce 1999. Z toho důvodu také Vladimir Putin ještě v prosinci roku 2021 požádal, třebaže ultimativním tónem, o stažení sil Severoatlantické aliance na úroveň roku 1997, tedy před přistoupení těch první tří zemí, České republiky, Maďarska a Polska, což by v podstatě znamenalo vyklizení středo a východoevropského prostoru a jeho otevření ruským zájmům. To byl jeden z jeho hlavních cílů a nesouhlas se vstupem Ukrajiny a Gruzie do NATO byl a je ruskou reakcí, v tomto případě reakcí vojenskou. Taková reakce by pravděpodobně přišla i v případě jiných okolních zemí, které Rusko považuje takzvaně za své, především zemí postsovětských.

V tomto směru jsou srpen 2008 a únor 2022 do značné míry propojené jednou imperiální politikou Vladimira Putina, respektive oficiálně deklarovanou zahraniční politikou Ruské federace, stejně jako jejími doktrínami, především vojenskou.