ROZHOVOR | Žijeme v pokračování studené války, Rusko hraje divadlo i pro vlastní občany, z dějin dělá zbraň, říká odborník

Nová ruská učebnice pro sedmnáctileté studenty glorifikuje Sovětský svaz a překresluje dějiny například maďarského povstání roku 1956 a invaze vojsk Varšavské smlouvy 1968. Je to typické chování ruského režimu?

Tento proces započal již před mnoha lety. Po relativně krátkém uvolnění v 90. letech po rozpadu SSSR se ruská politika a výklad dějin soustředily opět na to, že naprosto nerespektují ani ta nejzákladnější fakta.

Vše je přizpůsobeno politickým cílům Kremlu. Proto je i v nových ruských učebnicích uvedeno pojetí dějin, které naprosto neodpovídá skutečnosti.

Rusko přitom nezajímá, co si myslí v zahraničí a že tím uráží obyvatele zemí, které v minulosti obsadili a vykořisťovali, oslavují tím postavení supervelmoci, které tehdy měli, a o které nenávratně přišli.

Ke katarzi nikdy nedošlo a výroky ruských představitelů dávají tušit, že proces uzavírání se do sebe a vyzdvihování a glorifikace událostí, které hodny oslavování rozhodně nejsou, ještě zdaleka neskončil.

Není to tak trochu „převzaté“ chování od někdejšího Sovětského svazu?

Do jisté míry ano. Například i ve Stalinově pojetí se vyzvedávali momenty ruských dějin, které oslavovali úspěchy carského impéria či ještě starších dějin. Toho impéria, proti kterému přitom paradoxně bolševici jako Lenin a Stalin bojovali.

Oslavována byla mezi jinými postava Alexandra Něvského, který porazil Švédy a Řád německých rytířů. Vyzvedávána byla jakákoliv expanzivní politika či úspěch při obraně Ruska před Napoleonem v tažení roku 1812.

Není to tedy v ruském pojetí nic nového, že se účelově volí události či konflikty, které v ten moment ruské postavení posilovaly.

Mnoho jiných zdaleka ne tak slavných kapitol je zamlčováno a zaostávání v řadě oblastí upozaděno. To je mimochodem podobná taktika jak za carského, tak sovětského, a dokonce i dnešního Putinova režimu.

Mají studenti šanci si uvědomit, že jim jsou předkládána hrubě zkreslená fakta?

Mladá generace Rusů, která nerezignovala na kritické myšlení a je schopna si dohledávat informace i jinde než z oficiálních státních zdrojů, jistě ano. Jde jen o to, zda i sami nerezignovali či mají snahu o věcech svobodně přemýšlet.

Autokracie a diktátorské režimy vždy chtěly stvořit „nového člověka“, což měl být někdo poslušný a hrdý na režim, ve kterém žije. Bez toho, aby se rozhlížel po světě a porovnával situaci doma s tím, jak se žije jinde.

I výklad dějin s tím souvisí. Při pěstovaní státní mentality, kdy ten, kdo nějak přečnívá a přemýšlí samostatně, se vystavuje represi, bohužel ani toto není samozřejmé. Někdo raději upřednostní klid před tím, aby riskoval.

V případech Maďarska a Československa ruská učebnice glorifikuje roli Rudé armády a pomoci Sovětského svazu v potlačování protestů. Proč glorifikuje Rudou armádu? Chce se snad Kreml navracet k přístupu SSSR?

Armáda byla vždy jedním ze základních pilířů ruského režimu ve všech dobách. I z toho důvodu je glorifikace Rudé armády logická.

Bez ohledu na to jak špatné či kontraproduktivní mělo nasazení armády následky, tak bude z pozice státních autorit oslavována. Kreml se tím nechce vracet k přístupu SSSR, už jej totiž dávno převzal.

Maďarské povstání přitom bylo nesmírně krvavou záležitostí s mnoha tisíci oběťmi, jejich finální počet není dodnes znám. Navíc se při tomto zásahu nechali, což nám může znít povědomě, ruské autority slyšet, že jdou potlačovat fašistickou kontrarevoluci.

V Maďarsku, bez ohledu na postoj vlády Viktora Orbána k válce na Ukrajině, ruská učebnice vyvolala negativní ohlas. Na druhou stranu je zde třeba připomenout, že i v maďarském tisku se objevují články překrucující dějiny v míře mnohem častější, než tomu donedávna bylo.

Co je cílem překreslování historie jako takového?

Překreslování historie je přítomno od počátku lidských dějin. V bitvě u Kadeše mezi Egypťany a Chetity, která se odehrála nejspíše roku 1274 př. n. l. nakonec oba panovníci prohlásili, že vítězství je jejich. Faraón Ramses II. z toho vytvořil úplnou legendu a nechal se vyobrazit jako bůh, který sám porazil celou chetitskou armádu.

Ve skutečnosti šlo o nesmírně krvavou remízu, kde byly poté obě strany donuceny jednat a uzavřít první dochovanou mírovou smlouvu. Ti, co se zlobí, že v dnešní době dochází k přepisování dějin v prostředí svobodné společnosti by si měli uvědomit, že tento proces nikdy nekončí a interpretace dějin se vyvíjí, není to tedy ničím výjimečné nebo automaticky negativní.

Nejčastěji se dokonce, pokud budu ironický, z pohledu nejhlasitějších kritiků, jak jsem si všiml, překrucují dějiny právě u událostí, které už přitom překrouceny dávno byly. Například komunistickou propagandou.

Je ovšem velký rozdíl, když se neshodne část společnosti na tom, jak se postavit k nějaké události či celé etapě, což váš život nijak zásadně neovlivní a když dějiny používáte jako zbraň.

Král Slunce – Ludvík XIV. jako francouzský panovník rád falšoval i nejrůznější listiny, aby si v tom našel záminku pro nasazení své armády na územích, na které měla tím pádem Francie údajně nárok.

Novější příklady by byly přetahování Francie a Německa o Alsasko-Lotrinsko nebo nám dobře známý příklad Sudet a argumentace Adolfa Hitlera, že na toto území má Německo historicky nárok, a žádný Čech tam nemá co pohledávat.

Dnešní Rusko zase hledá záminku pro nasazení své armády za hranicemi země i s odkazem na svou oficiální interpretaci dějin, touhu po znovuobnovení impéria. Je to divadlo i pro vlastní občany, proč nehledat fašisty za hranicemi, když pak není třeba vysvětlovat, co se děje doma, jaká je životní úroveň nebo proč je současná největší neonacistická komunita právě v Rusku.

Má to i svůj termín – weaponizace dějin, tedy že z nich děláte zbraň. Spirála násilí pak nemusí skončit nikdy, vždy totiž dopátráte nějakou domnělou či skutečnou křivdu nebo třeba území, které bylo vaše, a už není. Je smutný pohled, že se to děje i v 21. století a opět vyzvedávají tragédie minulosti, aby posloužily k vytváření tragédií současnosti a budoucnosti.

Znáte nějaké případy i mimo Rusko, kdy se historie účelově překreslovala?

Je jich opravdu velké množství, kromě těch již uvedených to mohou být i konflikty v rovníkové Africe. Například i celá genocidě ve Rwandě byla zdůvodňována rozdíly mezi Huty a Tutsii i kvůli koloniálnímu dědictví.

Skutečná záminka k masivnímu vyvražďování nepohodlných se nakonec ukázala i na tom, že mezi oběťmi řádění radikálních Hutů bylo i velké množství umírněných Hutů, nejen Tutsiů, kteří přitom byli primárním cílem etnického násilí a údajného „řešení“ dlouhodobého napětí v jednom státě.

I pocit nadřazenosti jedněch nad druhými mnohdy vznikal na základě nějaké historické zkušenosti, kdy jedni vládli a druzí byli ovládanými. Z toho mnohdy vyplývaly i občanské války, z nichž některé nejsou zcela dořešeny dodnes.

V Evropě můžeme zmínit Severní Irsko či Baskicko ve Španělsku. Situace je však nesrovnatelná například se 70. či 80. lety, kdy bylo násilí téměř na denním pořádku. Kapitola sama o sobě by byly i náboženské konflikty, kde racionalitu už nelze očekávat vůbec. I u nich jde mnohdy o argumentaci alespoň částečně opřenou o historii příkladně u vzniku nějaké náboženské odnože.

Boj o dějiny vlastně nikdy nekončí, v civilizovaných zemích s fungující občanskou společnost by však náchylnost k radikalizaci z těchto pohnutek měla být velmi omezená. Přesto je vidět, že se dají najít mnohé historické otázky a udělat z nich politické téma. To se bohužel jak je vidět nemění od úsvitu dějin.

Podporuje ruský režim ve vzdělávacím systému i jiné aktivity spojené s protizápadní propagandou? Mám informace o branné výchově a povinném předmětu „povídání o důležitých věcech“, kde v dochází k jakémusi „masírování“ dětí ohledně invaze na Ukrajinu.

Samozřejmě, vznikla například i Junarmija, celým názvem Všeruské vojensko-vlastenecké společenské hnutí Junarmija. Pokud si člověk k této organizaci dohledá informace, musí uznat, že podobností s některými nechvalně proslulými organizacemi, jako Hitlerjugend, je tam více než dost.

Má i přímo navazovat na tradici komsomolu. Děti jsou cíleně indoktrinovány, učí se sloužit a získávat dovednosti pro potřeby ruských ozbrojených sil. Jedná se o statisícové počty dětí ve věku od 8 do 18 za dobu fungování organizace od roku 2016.

Branná výchova v ruských školách zaváděná nyní znovu po 30 letech po svém zrušení v roce 1993 také zohledňuje pohled režimu na budoucnost Ruska, které směřuje k čím dál silnější militarizaci, což nesignalizuje nic dobrého.

I na středních školách se tak má učit použití zbraní při praktických cvičeních. Masírování dětí je tak ještě slabý výraz. Mnohé děti budou brát použití zbraní jako životní styl, který jim vyhovuje a je spjatý s nějakou dávkou romantiky, kamarádství ve skupině, kde se budou předhánět, kdo bude lepší.

Může to mít i v budoucnu velmi negativní následky a násilné řešení konfliktní situace může být bráno jako přijatelné „řešení“.

Učebnice viní z války na Ukrajině Západ. Ostatně neuznává ani Ukrajinu jako takovou a považuje ji za umělý konstrukt, autoři dokonce tvrdí, že ukrajinská vlajka byla navržena Rakušany, aby od sebe odlišili Ukrajince a Rusy. Co je na tom pravdy?

Učebnice akorát kopíruje narativ a zdůvodnění Kremlu, proč muselo Rusko napadnout Ukrajinu.

Do velké míry je každý stát světa umělý konstrukt, u jehož vzniku hrála roli i náhoda, kdy si určitě společenství lidí uvědomí, že mají něco společného – jazyk, kulturu, etnicitu, náboženství a tak dále natolik, že dojde k vytváření společného povědomí, další profilace.

Samo Rusko by nemělo národní rétoriku nadužívat, protože jde o stát nesmírně etnicky, kulturně a nábožensky roztříštěný. S ohledem na obrovské demografické změny, kterými Rusko prochází, kdy přibývá zejména neslovanských obyvatel, je ukazování prstem na jiné velmi krátkozraké.

K vlajce mohu uvést pouze to, že odkazuje na tradici a znak Haličsko-volyňského knížectví se žlutým lvem na modrém poli, které vzniklo na konci 12. století v době, kdy Moskevská Rus ještě ani neexistovala a v oblasti nynější Moskvy bychom našli především rozsáhlé bažiny.

Mimochodem vzestup Moskevské Rusi je do velké míry také náhodným. Rakouské císařství sice do vývoje nynější západní Ukrajiny nepochybně civilizačně a kulturně zasáhlo, na což autoři učebnice tím příkladem s ukrajinskou vlajkou nesmyslně poukazují.

Ale šlo o vývoj, který Ukrajincům umožnil participovat i na politickém životě díky svým zástupcům v Říšské radě ve Vídni. S Masarykem tak v poslaneckých lavicích zasedali právě i zástupci z Haliče. Interpretace autorů učebnice je tedy účelová a lživá.

Snaží se Kreml navést mladé lidi na protizápadní narativy tak, aby mohla fakticky pokračovat studená válka?

Určitě se snaží společnost dále usměrnit směrem, který Kremlu vyhovuje. Protizápadní narativy jsou toho nedílnou součástí. Jejich tvůrci přitom nemohou tvrdit, že se Rusové mají či budou mít lépe, než jejich domnělý soupeř na Západě, ale budou hledat cokoliv, co by mohli prodat jako něco, na co mohou být Rusové hrdí.

Právě válka na Ukrajině ale ukazuje, že se Rusku v tomto ohledu zatím moc nedaří, a pokud by bylo vojensky poraženo, mnozí mladí Rusové se také začnou ptát, jestli ta vlna konfrontace se Západem je skutečně to, co Rusku má pomoct v budoucnu znovu získat velmocenské postavení.

Zatím se pouze dokázalo vmanévrovat do pozice surovinového přívěšku Číny a z Číny zdaleka všichni Rusové nadšení nejsou. Životní styl Rusů se promění, o západní zboží i přes sankce zcela nepřišli, ale bude pro ně mnohem hůře dostupné a dražší.

Navíc je jasné, že se ohromné příjmy, které Rusko jako stát mělo na základě obchodní výměny se západním světem, drasticky propadly, a přeorientování jinam bude mnohem delší a náročnější. To vše se na životní úrovni podepíše.

To vše je ale logický následek ruské agrese. Pokud stát využije prostředky ze zahraničí na to, aby napadal své sousedy, musí počítat s tím, že to vyvolá silnou odezvu. Nikdo totiž nemůže vědět, na jaké napadení by je využil příště.

Mezinárodní vztahy jsou do velké míry založeny na předvídatelnosti a alespoň základní důvěře. Ta tu nyní pochopitelně není a dlouho nebude. Válka na Ukrajině skutečně je do jisté míry zástupný konflikt a konfrontace je určitě širší, než jen omezena na Rusko a Ukrajinu. To se do jisté míry studené válce podobá.

Žijeme ve studené válce?

Myslím si, že žijeme minimálně v jejím pokračování. Akorát dnes už nejde o bipolární, ale multipolární svět. Rozdělení na bloky je však patrné a blíží se to a určitým způsobem podobá situaci před rozpadem SSSR.

Je však také celá řada rozdílů a je především na schopnostech politiků a státníků, aby dokázali světový vývoj usměrnit tak, aby se některé smutné kapitoly a zástupné konflikty, jako v dobách studené války, neopakovaly.

Dalšímu vývoji budeme svědky všichni, takže si po čase opět můžeme odpovědět na otázku v čem žijeme úplně jinak než dnes. Opět jsme tedy symbolicky u interpretace současnosti či nedávné minulosti, která se po čase stane minulostí dávnou, a mnohdy znovu a znovu přepisovanou. Tento koloběh, jak jsem již uvedl, totiž skutečně nikdy nekončí.