ANALÝZA: Olympiáda skončila, zapomeňme. Má vůbec smysl, nebo se její formát přežil?

Soutěže pod pěti kruhy jsou brány jako prestižní a výjimečné. Nejen kvůli čtyřletému cyklu, ale do jisté míry i díky historii, v níž jsou olympijské hry značně glorifikovány. Jaká je ale skutečnost? Neztratily něco na svém věhlasu, nejsou degradovány spoustou skutečností, mezi nimiž se v první řadě objevuje doping, ale také nadměrnou komercializací a absencí základních myšlenek barona de Coubertina? Dopřejme si proto malé zamyšlení.

Krach amatérismu

Už dávno nejsou OH oním čistým, ryze amatérským soupeřením, v němž hrál hlavní roli známý slogan: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Starověká olympiáda měla do neziskového podniku hodně daleko, protože ti nejvěhlasnější borci byli najímáni do barev svých mecenášů, kteří si tím hodlali zajistit publicitu. Bráno přísným pohledem kritériu absolutních amatérů, pro něž budou olympijské hry radostí z pohybu a výkonů, odpovídal jen málokdo. Jinak by si takový borec musel za vlastní prostředky dojet do místa konání, žít a bydlet na své útraty a pokud doženeme věc do krajnosti, tak i zaplatit možnost působit na některém sportovišti. Což je pochopitelně nesmysl. Náhrada ušlé mzdy byla tedy brána jako relevantní, ale ne každý se s ní ztotožnil, nakonec důsledkem toho byl i vznik samostatného fotbalového MS, protože olympijský turnaj byl podle fotbalových činovníků nedostatečně dořešen.

Z dnešního pohledu je nepochopitelná úzkostlivost tehdejších ochránců ryzosti OH a takový Karl Schranz, který byl (podle některých účelově) vyloučen ze ZOH 1968 jen proto, že byl viděn v jakémsi časopise, jak doporučuje značku jistého čaje. Ihned byl označen za profesionála, ačkoliv mnozí ostatní dělali podobné věci, a na boj o medaili mohl zapomenout. Takže se naskýtá otázka – byli na OH vůbec nějací amatéři? Rozhodně v jednom případě ano a stojí zato ho připomenout. V roce 1932, kdy se ZOH konaly v Lake Placid, vylétl na nebezpečné trati dvakrát po sobě německý čtyřbob. Původní i náhradní posádka byla natolik zraněna, že k závodu nemohla nastoupit. Tehdy se rozhodli čtyři turisté, kteří nikdy v bobu předtím neseděli, že to zkusí. Do kolonky závodní praxe uvedli, že mají řidičský průkaz. Co zní jako jeden velký happening, který nemohl skončit dobře, mělo ryzí happyend a je s podivem, že po něm ještě nesáhlo nějaké věhlasné studio. Oni skutečně ryzí amatéři nejenže svou jízdu přežili, ale ještě v sousedství zkušenějších a odolnějších posádek vybojovali bronz.

Amatérský statut vzal dávno zasvé, do olympijských týmů se pumpují obrovské peníze, které bez viditelných sponzorů prostě existovat nemohou. Od roku 1984, kdy se v Los Angeles proměnily hry v kolotoč peněz, což podle většiny názorů bylo nezbytně nutné, se podoba her nenávratně změnila. A barod Pierre de Coubertin se v hrobě mohl nikoli obracet, ale předvádět prakticky dokonalou gymnastickou sestavu.

Hodně náročné zviditelnění

V minulých dnech se značně diskutovalo o smyslu samotných her. Nejen po stránce sportovní, ale především ekonomické. Mnozí nechtějí tyto dva aspekty dávat dohromady, ale je nutné se nad ním zamyslet. Konkrétně třeba v případě posledního pořadatele (ale jak dobře víme, platí to i pro Soči a jiné vlastníky olympijských komplexů). Do zajištění her, myšleno po sportovní stránce, je investováno obrovské množství prostředků, aby byly vybudovány špičkové areály. Potíž nastává poté, co čtrnáctidenní svátek a oslava sportu, jak se pořád ještě nazývá, skončí. Není tajemstvím, že daná země nemá zdaleka tolik sportovců, aby nové areály využila, případně oni nemají dost prostředků na to, aby si mohli dovolit v nich působit. Podobnou situaci známe třeba z MS ve fotbale, kde bylo například v roce 2010 zřejmé, že nově vybudované stadiony s ohledem na oblibu fotbalu v Jihoafrické republice odsouzeny k pomalejšímu nebo rychlejšímu chátrání. Krátkodobá návratnost málokdy vyváží skutečné náklady, navíc existují studie, které naznačují, že finanční tok z přenosových práv většinou plyne docela jinam, než by měl. Zvláště Brazílie, která nalila nemálo prostředku před dvěma lety do MS ve fotbale se může z dalšího značného výdaje dlouho vzpamatovávat. Nedá se ani předpokládat, že by sem putovaly tréninkové výpravy, protože z Evropy je to poměrně hodně daleko, svou roli tu hraje aklimatizace a rozhodně se dá očekávat, že to nebude ani levná záležitost.

Je tu tedy otázka, jak smysluplné je vytvořit tak rozsáhlý komplex sportovišť, určených de facto pro pouhých 17 dní. Obhájci budou hovořit o prestiži a pozornosti celého světa, skeptici pak doporučí se na místo činu zajet podívat třeba půl roku po konání her. Ostatně je tu příklad poslední zimní olympiády v Soči a lze jednoznačně říci, že pořadatelé v tomto případě byli co do financí značně výš než ti letošní.

Přísloví o vlku a koze

Vysocí činitelé MOV už nemají problémy jenom se stále silnějším vlivem dopingu, začínají řešit i další otázku, kterou považují za časovanou bombu. Stále častěji se množí případy změn občanství, což se vlivným osobám v olympijském vedení vůbec nelíbí. Důvody jsou jasné: stále existují olympijské limity a některé země s přetlakem výborných sportovců mnohonásobně převyšují určené kvóty povoleného počtu zástupců té či oné země. Řešením je proto v mnohých případech „přestup do jiného týmu" s tím rozdílem, že tu nejde o sportovní klub. Atlet někde dohledá vazbu na nějakou zemi a nebo ani to ne, prostě si zažádá o občanství a jeho šance na účast na OH se rapidně zvýší, zvláště když v dané lokalitě nikdo onu sportovní kategorii neprovozuje nebo se zdaleka neblíží stále přísnějším limitům. Pokud se týká omezení určitého počtu zástupců jedné země a jedním z argumentů je, že nikdo nemá zájem na OH sledovat americké mistrovství, pak se tato snaha poněkud míjí účinkem, protože drtivá většina atletů stejně má své tréninkové tábory v USA.

OH už dávno ztratily svůj původní smysl (zdroj: EuroZprávy.cz)

Je pochopitelné, že OH by měly být přehlídkou těch nejlepších, byť to popírá samotné motto pana de Coubertina. Na druhou stranu už svět asi nepodlehne senzacím typu Eddie „Eagle" Edwardse či jamajského čtyřbobu, čím víc jsou olympijské hry profesionálním počinem, tím menší je tendence podobné případy akceptovat. A proto nadšené, ale upřímně řečeno slabé sportovce střídají zdatnější kolegové, kteří mnohdy o své nové vlasti vůbec nic nevědí a mnohdy neumí ani jedno slovo v jejím jazyce, snad kromě pozdravu. Troufám si opravdu upřímně pochybovat, že taková Jamajčanka Merlene Joyce Ottey hovořila plynně slovinsky.

Bobule ráno a bobule večer

Přízrak dopinku obchází nejen OH stále častěji a jedním z důsledků bylo vyloučení ruských atletů za kontrolu užívání podpůrných prostředků ze strany olympijského svazu. Ne nadarmo se stále častěji přirovnává doping k počítačovým virům: nejlepší není ten, kdo se bez něj obejde, ale kdo ho dokáže co nejlépe utajit tak, aby odpovědná místa na nic nepřišla. Že se mnoho lidí ubírá tímto směrem je evidentní a těžko se chce věřit, že například atletka Marion Jones po večerech vařila na domácí ploténce medikamenty, které zamotaly hlavu antidopingové komisi. Jak se ale říká, pokud někoho přímo nechytíte za ruku, nelze nic dělat. Podezřelý nárůst výkonnosti i tělesných propozic ještě pořád neznepokojuje – máte-li čistý vzorek, jste z obliga. Přitom může dojít k časované bombě a třeba za nějakých deset nebo dvacet let budeme s překvapením zírat, co všechno se v minulosti podařilo ututlat. Je to příliš velká utopie? Lance Armstrong by vám mohl dát odpovědné školení.

Padl návrh doping povolit nebo ho alespoň kontrolovat. Nejde tu až tak o dodržování cti podle olympijských řádů, spíš o otevření Pandořiny skříňky. Je to vlastně přímé nabádání k podvodu, protože snažit se apelovat na to, že si každý vezme jen tolik, kolik je pro něj bezpečné, je totéž jako tvrdit, že alkoholik rozpozná míru, kdy přestat. Myšlenka sportovce nehlídat není překvapivá, lidem totiž stále více nic neříká dodržování pravidel a naopak stále více fandí těm, kteří dokážou ostatní přechytračit díky své pochybné vynalézavosti. Jeden příklad za všechny – když Diego Armando Maradona na MS 1986 dal ve čtvrtfinále gól Angličanům rukou, více než 40 % diskutujících napříč světem jeho čin obhajovalo jako chytrý, finančně zdůvodnitelný. Dalších třicet procent si nebylo jisto. Sportovní klání, ta pod olympijskými symboly nevyjímaje, by se tak mohla stát přehlídkou pokusů nějakým způsobem získat za jakoukoli cenu výhodu. Ostatně víme už svoje o motorcích ukrytých v útrobách cyklistických speciálů. Můžeme se pak dočkat například při závodech běžců s hromadným startem otevřených potyček s vysvětlením „přežijí jen ti nejsilnější". Samotný sport se přesune do fáze, kdy podobně jako v F1 závodník klesne na podřadnou roli a tu hlavní mohou převzít technologie. Je to utopie? Ale kdeže. Vymýšlí se všechno proto, aby byl i po této stránce někdo o krok vpředu před ostatními. Což samozřejmě stojí peníze. Kdo jich má víc, může je vložit do vývoje, který se sportem nemá až tolik společného. A kdo má dost peněz na doping a jeho utajení, může být před ostatními o další krůček. Jenom skutečnost, že o některých případech nevíme neznamená, že nejsou.

Lékař a antidopingový odborník Jan Hnízdil pronesl zajímavou prognózu, že olympijské hry v dané podobě už nemusí dále existovat. Dá se říci, že jediné, co je ještě drží pohromadě, je výnosná ochranná známka. Jinak se totiž příliš neliší od jiných akcí a jediným rozdílem může být skutečnost, že se nekonají každý rok nebo jednou za dva roky.