ANALÝZA: Quo vadis, krasobruslení? Ale nejen české, vlastně celé evropské

Setkání nejlepších evropských mistrů ledových křivek přineslo poměrně nemilé zjištění, nikoli však nové a nikoli překvapivé - jestliže ještě před několika lety byly šance Evropy a zámoří vyrovnané, v současné době náš kontinent začíná výrazně ztrácet dech. Můžeme se jen dohadovat, nakolik to je způsobeno odchody "starých" mistrů, zjišťujeme, že nejen masivní nárůst japonských, čínských, ale přetrvávající kvalita amerických a kanadských krasobruslařů naznačuje, že Evropě tak trochu "ujel vlak".

Malý zájem? Spíš malá publicita a nechuť něčeho dosáhnout

Krasobruslení bývá hodnoceno jako "nezajímavý, leč finančně náročný sport". Ale jak už řekl největší z Čechů Jára Cimrman: "Co dnes není drahé?" Jde spíš o to, co tento sport provází. A to je jev ve své podstatě spíše společenský než ekonomický. Tento sport, který je občas posměšně nazýván "zženštilým", někdy ho dokonce zastánci mužných sportů hodnotí ještě příkřeji, je nesmírně náročný. Spousta lidí nedokáže na pevné zemi a bez bruslí to, co krasobruslaři na ledě. Jenže problém je v tom, že pokud chceme něčeho dosáhnout, je třeba tomu něco obětovat. A tady narážíme na dvě, možná tři hlavní překážky. Jednou z nich je samotný přístup. Jak naznačila naše rozhodčí Kateřina Kamberská, výsledky zejména ruských a čínských krasobruslařů jsou podloženy dřinou, která je v našich poměrech nemyslitelná. Současná výchova směřuje k tomu, že se vše musí dít dobrovolnou, až hravou formou, žádné příkazy a dril. Ale jak se ukazuje, ono to nejspíš jinak nepůjde. Kolikrát jsme u různých sportů slyšeli - jenom talent nestačí, je třeba i řádnou dávku oné lopoty. Jenže to se dnes už nejspíš nenosí.

Pak je tu samozřejmě otázka ekonomická. Někoho může zarazit, že jde o sport nákladný, který se prakticky bez sponzorů neobejde. Je třeba platit led, trenéry, choreografy, kostýmy (ty se mění opravdu velmi často), brusle se také nekupují na X let a v běžném obchodě. A s tím jde ruku v ruce celkový nezájem o krasobruslení jako takové. Nejednou jsem slýchal, jaký to je začarovaný kruh. Krasobruslení je u nás na okraji zájmu, nepíše se o něm. Proč se nepíše? Protože nejsou výsledky. Proč nejsou výsledky? Protože jde o sport, který je drahý a málokdo ho finančně utáhne. Proč si nesežene podporu? Protože není dostatečně zviditelněné. A proč není zviditelněné? Protože nemáme špičkové výsledky... a tak dále jako v té písničce o psovi, co jitrničku sežral. O lecčems svědčí i taková skutečnost, že národní šampionát České republiky musíme pořádat společně s Maďarskem, Polskem a Slovenskem, aby nepůsobil chudým dojmem.

Mají stejné problémy i jinde?

Kdo se o krasobruslení zajímá, tak zjistí, jak dřívější bašty tohoto sportu v Evropě vyklízejí své pozice. V měřítku nejstaršího kontinentu na určité úrovni vlastně pouze Rusko a do jisté míry Itálie stále pravidelně obsazují všechny kategorie, i když obě země sem tam sáhnou pro "cizí pomoc". U Italů to byl v minulosti třeba Francouz Contesti, v současné době hájí jejich barvy Ondřej Hotárek, který neměl v našich podmínkách šanci najít odpovídající zázemí. Rusové občas využívali postsovětských příslušníků, ale třeba i služeb Japonky Yuko Kavaguti. To je ale vůbec průvodní jev celého sportovního světa, kde se mění občanství dle momentálních potřeb, takže existují závodníci, kteří za svou kariéru mají u svého jména i několik národních vlaječek.

Potíž je spíš v tom, že na tradice se nenavazuje. Spíš se nyní čas od času objeví silný jedinec, před nímž a za nímž je pusto a prázdno. Ostatně než na scénu přišla dvojice Verner/Březina, díky níž jsme opět dosáhli na medaile, byly výsledky v této kategorii značně tristní. Od dob Petra Barny to bylo více než 15 let, než jsme zase dostali aspoň mužské krasobruslení do popředí. Jinak je to opravdu trápení a některé kategorie pro jistotu neobsazujeme vůbec. Jenže kde brát, když se o krasobruslení u nás píše jen tehdy, když má někdo - v konkrétním případě pouze u mužů - šanci na úspěch? To se rozebírá pouze Březina a o ostatních kategoriích se nedozvíme nic. Jako by neexistovaly. Jak tedy máme někoho třeba do sportovních dvojic přilákat?

Asie a Amerika utíkají - a není to jen otázka peněz

V komentářích k evropským výsledkům se hodnotil výkon mistra Evropy Javiera Fernandeze, který "o parník" předstihl ostatní. Jeho náskok téměř 60 bodů je impozantní, ale takový Yuzuru Hanyu ho ve finále Grand Prix porazil rozdílem 40 bodů. V ostatních kategoriích to není až tak markantní, ale pro Evropany visí cenné kovy hodně vysoko. Zdaleka už nemůžeme počítat s tím, že asijští krasobruslaři jsou jen technicky vyspělí, během let vypilovali projev a nyní až na taneční kategorii převzali vládu. A v tancích zase válcují Evropany dlouhodobě Američané a Kanaďané - je otázkou, nakolik trvalá bude výjimka v případě francouzské dvojice Papadakis-Cizeron. 

V zámoří je krasobruslení nesmírně populární a zájem o něj mnohonásobně převyšuje ten evropský. Situace dospěla tak daleko, že české páry sahají rovněž do zahraničí, aby vůbec mohly startovat. Proto máme v taneční dvojici Kanaďanku Cortney Mansour, proto v minulosti s Lucií Myslivečkovou jezdil Neil Brown a s Gabrielou Kubovou Dmitrij Kiselev. A také v sólových případech jsme řešili kritickou situaci podivnými šarádami ve stylu Veroniky Dytrt (Německo) nebo Martiny Boček (Itálie), které měly s Českem společné jen to, že tu měly svůj původ, jinak tu vůbec nepůsobily.

Musí existovat nějaká cesta ven...

To zpívá ve své písni All Along The Watchtower Bob Dylan. A člověka maně napadá - nebylo by lepší v krasobruslení zrušit národnostní limity, aby se příznivci dívali na skutečnou kvalitu namísto různorodého startovního pole? Například Rusové by ve všech kategoriích mohli poslat na šampionát několik dalších závodníků a rozhodně by z větší části startovní pole předčili. Se státní příslušností se nakládá stejně jako s prodejním artiklem - stačí vzpomenout na nejčerstvější případ Ukrajinky Aljony Savčenko, která s Francouzem Bruno Massotem reprezentuje Německo. Proč tedy neudělat mistrovství otevřené, bez ohledu na nezbytné vlaječky, abychom viděli opravdu nejkvalitnější přehlídku mistrů ledu? Když už tolik ctíme Evropskou Unii? Není to poprvé, co padl návrh v tomto duchu povolat Evropany a nedodržovat nějaké státní kvóty. Utopie a diskriminace, řekne někdo. Ale kolikrát už se položil dotaz, zda v tomto směru má ještě význam coubertinovské "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se".

Za necelé dva měsíce nás čeká mistrovství světa v americkém Bostonu. Bude výrazně zámořské, nebo se Evropané vzepnou k překvapivému výkonu symbolizujícímu návrat k dřívějším časům? Upřímně řečeno, moc se tomu věřit nedá.