Legenda, co pluje vesmírem už 47 let. Vědci se na Voyager 1 mohou stále spolehnout

Během necelých dvou let po startu se dostala k Jupiteru, o rok později k Saturnu a jeho měsíci Titanu. Hned při průletu kolem největší planety sluneční soustavy Voyager učinil překvapivý objev – Jupiter má slabé prstence. 

Zároveň nafotil sérii snímků této planety, která ukázala, že na ní panuje extrémní počasí. Podle pohybů struktur na jeho povrchu se dala změřit rychlost větru na planetě, pohybuje se okolo 360 km/h. V legendární rudé skvrně dosahuje rychlosti až 430 km/h.

Roku 1979 si NASA mohla vybrat, jestli provede průlet kolem Pluta nebo Saturnova měsíce Titanu. Rozhodla se právě pro Titan a díky tomu vědci zjistili o tomto vesmírném tělese důležité věci. Přišli ale o průlet kolem Uranu a Neptunu, který nakonec zvládl souputník této sondy, Voyager 2. 

Jedním z objevů byl například fakt, že atmosféra Titanu je z 90 % tvořena dusíkem a je tak hustá, že nejde vidět na povrch. Na základě přítomnosti metanu a jiných složitějších uhlovodíků lze předpokládat, že na povrchu mohou probíhat chemické reakce důležité pro existenci života.

S postupem času se podařilo zjistit existenci kapalných struktur na jeho povrchu, za tím už ale Voyager nestojí. Podnebí na něm zahrnuje i kapalné srážky; vznikají tak moře, jezera a řeky. Rozdílem oproti zemi však je, že zde sice probíhá proces obdobný koloběhu vody na zemi, nicméně „zemskou“ kapalinu nahrazuje metan. Cyklus navíc probíhá za daleko nižších teplot – asi okolo -180 stupňů.

V srpnu 2024 se sonda nacházela zhruba 24,5 miliardy kilometrů od Země – stala se tak nejvzdálenějším objektem vytvořeným člověkem.   

Heliopauzu překročila sonda v roce 2012; o dva roky později se definitivně potvrdilo, že se nachází v mezihvězdném prostoru. Heliopauza představuje konec takzvané heliosféry, kde se vyrovnává tlak slunečního větru s tlakem okolních hvězd. 

Není jisté, jak dlouho ještě zvládne sonda vědcům pomáhat. Podle odhadů dokáže odeslat poslední data směrem k Zemi v roce 2036.