Trumf americké armády. Letadlová vzducholoď měla měnit dějiny, skončila katastrofou

Americké námořnictvo si brzy uvědomilo potenciál, který by mělo spojení obou strojů. Vzducholoď s velkým doletem měla zajistit dálkový průzkum a informovat flotilu o pohybu lodí nepřítele a v případě nouze vypustit na svou obranu stíhačky, které nesla na palubě. Ty mohly být využity i k průzkumu na menší vzdálenost nebo k útoku. Do budoucna se počítalo i s tím, že by stíhačky nahradily střemhlavé bombardéry nebo torpédová letadla. Hlavním prosazovatelem celé koncepce ses stal viceadmirál William Adger Moffett.

Nové letadlové vzducholodě měřily 293,3 metru, průměr trupu měly 40,5 metru a měly osmdesátičlenné posádky. To, jak byly stroje ohromné podtrhuje, že jen na potah trupu bylo potřeba 3100 metrů čtverečních bavlněného materiálu o váze 5 tun.  Trup zkonstruovaný Arnsteinem měl tři kýly a byl složen z 12 hlavních přepážek a 33 pomocných přepážek. Kostra byla z tehdy supermoderního materiálu – duralu.

V trupu se nacházelo 12 oddílů s plynem vyrobených z nové želatino latexového materiálů. Každý oddíl měl obsah 15 388 metrů kubických plynu. Celkem se do vaků vešlo 193 970 kubických metrů plynu. Vzducholodě byly místo vodíku plněny tehdy drahým héliem.

Pohon zajišťovalo 8 vodou chlazených motorů Maybach o výkonu 560 koňských sil. Stroje mohly nést až 78000 litrů benzínu ve 110 separátních nádržích rozmístěných v kýlu. Úbytek váhy během letu kompenzoval speciální systém, který kondenzoval vodní páry z motorů. Takto získaní voda byla skladována ve 44 nádržích. Vzducholodě díky systému měly zůstat stabilní a v rovnováze i bez upouštění vzácného hélia.

 Vzducholodě měly při ekonomické rychlosti 102 kilometrů v hodině dolet 11 000 kilometrů. Maximální rychlost byla 169 kilometrů v hodině. Dostup byl pouhých 1500 metrů. Hlavní rozdíl oproti jiným vzducholodím byl hangár, do kterého se vešlo pět malých stíhacích dvojplošníků Curtiss F9C Sparrowhawk.

Stroje nebyly vybrány kvůli svým výkonům, ale především velikosti. Rozpětí měly pouhých 7,7 metrů, délku 6,1 metru a prázdný vážil 978 kilogramů. Maximální rychlost byla 247 kilometrů v hodině. Stroj byl vyzbrojen dvěma kulomety Browning ráže 7,62. Později byl strojům kvůli snížení váhy ještě odstraněn podvozek a pod stroj byla podvěšena přídavná nádrž.

První vzducholoď byla hotova v létě 1931 a manželka tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera Lou ji 8. srpna 1931 pokřtila jménem Akron, na počest města, kde byly postavena.  Námořnictvo převzalo stroj do činné služby v říjnu 1931. Již v lednu 1932 se USS Akron (ZR-4), jak byla vzducholoď oficiálně označena, zúčastnila manévrů u Guantanáma na Kubě. Podařilo se jí vystopovat a několik hodin sledovat svaz nepřítele, což byl výkon, který v té době nezvládl žádný stroj.

USS Akron provedla také propagační let od „Pobřeží k pobřeží USA“. Při přistání u San Diega došlo k tragédii. Při pokusu o přistání došlo k poryvům větru. Tři námořníci, kteří se snažili ukotvit kotvící lano vzducholodi, se jej nestačili pustit a byli náhle stoupající vzducholodí vyneseni do vzduchu. Než se podařilo lano dostat na palubu, dva z nich spadli a zahynuli. Celé drama bylo zaznamenáno kamerou filmového týdeníku a promítáno po celém světě. Veřejnost také zaznamenala průlet Akronu nad Washingtonem při inauguraci prezidenta Franklina Delano Roosevelta.

Kariéra USS Akron nebyla dlouhá. Již 3.dubna 1933 se u pobřeží Nové Anglie dostala vzducholoď do silné bouře a vzducholoď se roztříštila o rozbouřený oceán. Z 80 členů posádky se zachránil jen čtyři muži. Na palubě zahynul i viceadmirál Moffett, který stavbu obou lodí tolik prosazoval. Je to dosud největší katastrofa vzducholodi v historii. Pozdější vyšetřování ukázalo, že loď se nad rozbouřený oceán neměla vůbec vydat, neboť se jednalo o prototyp a vzducholoď nebyla na pohyb nad rozbouřeným oceánem připravena. Na palubě navíc nebylo ani dost plovacích vest a ani jeden záchranný člun.