Vlak, který vozí mrtvé duše? Jeden takový donedávna opravdu jezdil

Po dobu 87 let prakticky každý den vyjel stejný vlak z Londýna a zase se vrátil zpět. Odjížděl ze zastávky nedaleko Waterloo, která byla vybudována speciálně pro tento vlak a jeho pasažéry. Trať dlouhou 37 kilometrů, na níž po vyjetí z Londýna nebyla žádná zastávka, vlak ujel vzdálenost za 40 minut.

Cestou na místo určení mohli cestující sledovat malebnou krajinu Westminsteru, Richmond Parku a Hampton Courtu. To nebyla náhoda, protože trať byla vybrána částečně i pro svou "uklidňující scenérii".

Kolik útěchy může krajina kolem trati cestujícím poskytnout - to nebývá běžný faktor, který se při plánování trasy kolejí zvažuje. Ale tohle nebyla běžná vlaková linka. Mnozí z cestujících ve vlaku byli krajně rozrušení. A ti zbylí - jejich blízcí a milovaní - byli mrtví. A vlak s nimi jel na hřbitov.

Tato železniční linka byla v provozu v letech 1854 až 1941 a převážela londýnské mrtvé na jihozápad na Brookwoodský hřbitov nedaleko Wokingu v Surrey. Hřbitov byl postaven zároveň se železniční tratí a v době své největší slávy v letech 1894 až 1903 vlak převezl více než 2000 těl ročně.

Vlakem také jezdili příbuzní a přátelé zesnulých. Ti nastoupili společně s naloženou rakví do vlaku odjíždějícího v 11:40, zúčastnili se pohřbu, uspořádali pohřební hostinu v jedné ze dvou železničních stanic hřbitova, kde si mohli dopřát například sendviče z domácí šunky nebo zákusky, o pintě piva nemluvě, a pak nastoupit do vlaku jedoucího zpět, který je do Londýna dovezl v půl čtvrté odpoledne.

Toto spojení smutku a truchlení s přesně stanoveným jízdním řádem se může zdát poněkud bizarní. A také v době, kdy se poprvé objevil nápad provozovat vlak, který by vozil výhradně mrtvá těla a pozůstalé na hřbitov, se lidem nezdál být "normální". Kritikům se vlak zdál jako příliš mechanická, ba téměř frivolní věc ve srovnání s vážností smutečního obřadu.

Navzdory výhradám ale vláda dala plánu zelenou. V mnoha ohledech neměla na vybranou. V polovině 19. století byly londýnské hřbitovy chronicky přeplněné. Populace města se neustále rozrůstala; v období od roku 1801 do roku 1851 se více než zdvojnásobila, což situaci jen zhoršilo.

Každý rok Londýn pohřbíval dalších 50.000 mrtvých - ale hřbitovní prostor zůstával stejný - je o málo víc než 120 hektarů. To nutilo hrobníky uchylovat se k dost nechutným praktikám; například vykopávat v noci pohřbená těla a pálit je.

Jenom ti, kdo si mohli dovolit místo posledního odpočinku na nových, exkluzivních hřbitovech, jako byl například Highgate Cemetery, byli vyloučeni z možnosti, že je po pohřbu bude čekat exhumace a zcela neobřadná kremace.

Nakonec parlament nechal hřbitovy ve vnitřním Londýně uzavřít a otevřel sedm velkých hřbitovů na předměstí. Tady byly velké, zelené, ale hlavně volné prostory. Samotný Brookwoodský hřbitov měl rozlohu více než 600 hektarů a vysloužil si přezdívku Londýnská nekropole. V té době to byl největší hřbitov na světě.

Problémem ale bylo, jak se sem dostat. Cestující byli jedna věc. Ti mohli dojet na stanici Brookwood, která byla otevřena asi kilometr od hřbitova v roce 1864, aby sloužila nekropoli i běžné železniční lince. Tato stanice je dodnes v provozu.

Ale mrtví představovali úplně jiný problém. Převážet mrtvá těla na takovou vzdálenost v tradičních vozech tažených koňmi bylo pomalé a navíc příliš drahé pro většinu Londýňanů. Přivážet těla vlakem společně s truchlícími se proto zdálo být elegantním řešením.

K tomu přispěly i takové detaily, jako márnice v cílové železniční stanici, popruhy ve vlaku, které zajišťovaly rakve na místě, či parlamentem pevně stanovená výše jízdného, které zůstalo stejné po celou dobu provozu trati.

Přesto se ale pohřební železniční trať ani příměstský hřbitov nikdy neujaly tak, jak bylo v plánu. Lidem se nechtělo nechávat se pohřbít tak daleko od místa, kde žili a pracovali. Navíc volno tehdy bylo jen v neděli; pokud se pohřeb nebo plánovaná návštěva hrobu konala jiný den, potřeboval člověk k cestě na předměstský hřbitov den volno, což si mnozí nemohli dovolit a jiní to měli přímo zakázané.

V roce 1909 se na scéně objevily motorové pohřební vozy, které do 20. let převzaly roli pohřebních vozů tažených koňmi i vlaku. A skutečná smrt pohřební linky přišla v roce 1941. Při jednom z nejhorších dní bombardování Londýna 16. dubna zabily bomby více než 1000 lidí a způsobily víc než 2000 požárů. A jeden z nich zničil i londýnskou železniční stanici sloužící pro potřeby nekropole.

V té době už vlaky do nekropole jezdily jen jednou nebo dvakrát týdně. A tak namísto obnovy se oficiální činitelé raději rozhodli trať úplně zrušit.