Sedm smrtelných hříchů. Znáte jejich původ?

Hříchy a hříšníci jsou hlavním hájemstvím křesťanství, zejména oproti jiným světovým náboženstvím, které se na ně příliš nezaměřuji. Jejich počátek však musíme hledat v antickém starověku. Aristotelskou etiku operující s protiklady ctností a neřestí si křesťanství vypůjčilo a přepracovalo dle svých představ. Nejedná se o nějaký zvláštní jev, křesťanství celou řadu svých tradic převzalo a přeformulovalo od pohanských a antických náboženství, jako například slavení Vánoc, které s biblí nemá mnoho společného.

Antické ctnosti a neřesti

Antické učení o ctnostech a neřestech, fungovalo jako základní morální kodex antiky. Takovýto bazální morální kodex potřebovala i křesťanská civilizace ve středověku a proč vymýšlet již vymyšlené? S postupem času se však mezi křesťanskými filozofy a teology, kteří se touto otázkou usilovně zabývali, ustálila nauka o smrtelných hříších. Velice populární a praktický nástroj církve sice vznikl kopírováním staršího systému z antiky, ale jedna půlka se z něho nenápadně vytratila. Neřesti neboli hříchy zůstaly, o ctnostech se hovořilo již v menší míře a více mezi učenci než mezi prostými věřícími.

Bez řádného pokání by to nešlo

K čemu ale takový etický kodex byl dobrý? V učených traktátech bychom se dočetli, že měl celou řadu funkcí, ale prvořadě se osvědčil k jednomu konkrétnímu účelu. Byl jednoduchým vysvětlením toho, co je zakázáno a co povoleno. Pokud člověk spáchal něco zakázaného, muselo přijít pokání, které nevyžadovala církev tak důrazně, jako ostatní sousedi z vesnice či města. O vykonaném pokání se muselo vědět veřejně. Žádné tiché modlení otčenáše v koutě, jaké známe dnes. Právě z těchto důvodů vznikl i pranýř, kde byl hříšník veřejně trestán, ovšem pokud byl jeho čin závažný, za lehké provinění nic tak drastického samozřejmě nenásledovalo.

Od pýchy k obžerství a opilství

Co konkrétně se však za hříchy skrývalo?  Středověcí učenci napsali spisy o stovkách a stovkách hříchů, které mohl nebohý člověk spáchat. Ovšem číst skoro nikdo neuměl, takže soupis stovky různých provinění, by neměl nejmenší šanci na úspěch. Proto se postupně ustálilo tzv. sedmero smrtelných hříchů. Nejznámější je následující složení pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost.

Nejzávažnější ze všech hříchů je pro křesťanství pýcha. Velmi často je připodobňována k matce všech hříchů, jelikož právě pýcha přivedla Adama a Evu k pojedení zakázaného jablka ze stromu poznání. Pro středověké křesťany bylo závažným přečinem, když si někdo o sobě moc myslel. Vzpomenout můžeme třeba mistra Jana Husa, který byl z pýchy obviňován, jelikož se tvářil, že ví některé věci lépe než ostatní. Neméně problematickým bylo i obžerství. Z náchylnosti podlehnout tomuto hříchu byly ve středověkých i novověkých cestopisech stereotypně obviňování Němci a stejně tak i Češi. Nešlo pouze o nemírnost v jídle, ale stejně tak i o nemírnost v pití - opilství. Představitelé křesťanské církve s vervou opilce kritizovali. Obzvláště jim leželo v žaludku, že mnozí věřící dávali v neděli přednost hospodě před kostelem. Opilství pak s sebou neslo i nežádoucí obavy z následné neschopnosti pracovat, což bylo ekonomicky velmi problematické.

Magická sedmička

A proč bylo hříchu právě sedm? Sedm je nejen v křesťanské, ale i v pohanské tradici ustáleným magickým číslem, což kodexu sedmera hříchů dodalo na významu. Další nespornou výhodou bylo, že negramotní věřící by u jakékoli vyšší číslovky měli problém se zapamatováním. Například desatero se prosadilo na úkor právě sedmera smrtelných hříchu až v době Lutherovy reformace. Pro obyčejného křesťana však bylo příliš náročné k zapamatování na rozdíl od sedmera hříchů, a dodnes se dochovaly záznamy z inkvizičních protokolů, kde se mnoho vyslýchaným jedinců doznalo, že vůbec neví co to Desatero je. Někteří křesťané však nevěděli ani co to je Ježíš Kristus, ovšem o na hříchy si dávali pozor skoro všichnii.