Seděli se založenýma rukama a čekali na válku. Dalo se největšímu konfliktu v dějinách zabránit?

Jednou z podmínek Versailleské smlouvy, která řešila uspořádání Evropy po první světové válce, byla demilitarizace Porýní. Německá armáda tak nesměla vkročit do 50 km širokého pásma okolo řeky Rýn. Adolf Hitler tuto část smlouvy vytrvale kritizoval, neboť činila Německo zranitelným vůči pozemní invazi. Hitler byl rozhodnut vylepšovat německé vojenské schopnosti a posílit obranu hranic státu.

V lednu 1935 podpořil Hitlerovy plány na posílení Německa a podkopání Versailleské smlouvy sárský plebiscit. 90 % obyvatel Sárska tehdy hlasovalo pro opětovné sjednocení s Německem, od kterého bylo odděleno na základě Versailleské smlouvy za účelem hospodářského oslabení země. Toto území s bohatými nalezišti uhlí spravovala v mezičase Francie jako mandátní území Společnosti národů.

Potom, co vedoucí evropské mocnosti nereagovaly na německé snahy narušit Versailleský systém, se Hitler pár měsíců po sárském plebiscitu rozhodl obnovit brannou povinnost. Následně světu představil tajně budované německé letecké síly a se Spojeným královstvím podepsal námořní dohodu, jež Berlínu umožnila rozšířit své námořnictvo.

V roce 1936 okolo 22 000 německých vojáků odvážně napochodovalo do Porýní, což přímo odporovalo Versailleské smlouvě. Hitler posléze nabídl Francii a Spojenému království 25letý pakt o neútočení a tvrdil, že v Evropě nemá žádné teritoriální požadavky.

Jak uvádí internetové stránky bbc.co.uk, Spojené království na německé obsazení Porýní prakticky nereagovalo. Země byla hospodářsky a vojensky příliš slabá. Pokud to nebylo nezbytné, nepouštěla se do žádných ozbrojených konfliktů. 

Spojené království se tehdy snažilo brzdit expanzivní politiku Itálie v Habeši, dnešní Etiopii. Britské síly byly přesunuty do oblasti Středozemního moře, aby mohly v případě potřeby zakročit proti agresivnímu chování Italů. Londýn proto neměl moc prostředků, které by bylo možné nasadit proti Německu.

Ve Spojeném království převládal názor, že se Němci vstupem do Porýní pouze vracejí na své území. Přestože Londýn remilitarizaci Porýní formálně odsoudil, v žádném případě tento akt nepovažoval za dostatečný důvod k rozpoutání války. 

Francie taktéž nepodnikla žádné kroky, které by návratu německých vojenských jednotek do Porýní zabránily. V té době totiž neměla stabilní vládu, mimo jiné následkem nepopulárního Hoare-Lavalova paktu, v rámci kterého se Londýn a Paříž snažily uspokojit územní požadavky Mussoliniho Itálie na úkor Habeše. Francie tak nemohla učinit žádné rozhodnutí a zastavit tím německé obsazení Porýní. 

Francouzské vojenské síly byly navíc přesunuty od Rýna do Alp a do Tuniska kvůli politickému napětí s Itálií. Francouzští generálové navíc vysoce přeceňovali velikost německých okupačních sil. Bez dalších posil proto odmítali zakročit.

Paříž se neodvažovala jednat proti Německu bez britské podpory. Britská váhavost postavit se Hitlerovi tak znamenala, že ani Francouzi proti remilitarizaci Porýní nic nepodnikli. Francie se raději soustředila na budování Maginotovy linie na hranicích s Německem, jež měla Berlín odradit od plánů vtrhnout na francouzské území.

Obsazením Porýní dosáhl Hitler významného zlepšení německé pozice v Evropě. Během dalších dvou let Němci vybudovali okolo řeky Rýn mohutnou obranu a v průběhu následujících 18 měsíců pak míra přezbrojení a vybavení německé armády moderními zbraněmi překonala jak Francii, tak i Spojené království. Hitler nakonec nesouhlasil s Londýnem navrhovanou Dohodou o leteckých silách a začal být přesvědčený o své neomylnosti.