Defenestrace, která změnila Čechy? Vyházení politiků z oken odstartovala nejen válku

Před 400 lety byli z okna Pražského hradu vyhozeni místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka s písařem Filipem Fabriciem. Pád z výšky asi 16 metrů ale přežili. Aktem vyvrcholil boj českých nekatolických stavů proti vládnoucím katolickým Habsburkům.

Defenestrace, z latinské předložky de (z, pryč) a výrazu fenestra (okno), nebyly ve středověku a raném novověku nijak neobvyklé. Pražská historie je zná i z let 1419 a 1483.

Při první defenestraci byli 30. července 1419 protihusitští novoměstští radní zabiti svržením z okna novoměstské radnice. Zahynulo deset až 14 obecních zastupitelů. Událost je někdy považována za počátek husitských válek. Druhá defenestrace z 24. září 1483 se udála při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava Jagellonského. Strana podobojí se tehdy cítila ohrožena katolíky, kteří ovládali Staroměstskou radnici. Zastánci husitství tak provedli převrat na Starém i Novém Městě a na Malé Straně. Defenestrace měla jen jednu oběť, staroměstského purkmistra. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485.

V pozadí události z roku 1618 byly sílící konflikty mezi dvěma mocenskými tábory: habsburským (katolickým) a protihabsburským (nekatolickým, protestantským). Byla demonstrativním aktem odporu českých stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování tzv. Rudolfova majestátu. O co v něm šlo?

Když po odstoupení Rudolfa II. (1611) usedl na trůn jeho bratr Matyáš, snažil se upevnit pozici katolické církve, kterou částečně potlačil Rudolfův majestát. Tato listina z 9. července 1609 zaručovala svobodu náboženství v Českém království (nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání) a dala českým stavům značná ústavněprávní, hospodářská, politická i náboženská práva a svobody. Majestát platil pro královská města, šlechtu i poddané a byl zanesen do zemských desek jako zákon (platnost majestátu zrušil pak císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej rozstřihl a spálil jeho pečeť. V roce 1627 pak uzákonil v českých zemích katolické náboženství jako jediné povolené).

Porušování Majestátu ale rozhořčovalo stavy. Císař mimo jiné odmítl otevřít protestantské kostely, zakázal protestantské sněmy v Praze a v březnu 1618 nepovolil další zasedání českých stavů. Pověstnou poslední kapkou bylo nejspíš uzavření nekatolického kostela v Broumově a zbourání dalšího v Hrobu u Teplic. Kostely byly postaveny luteránskými poddanými na pozemcích patřících katolické vrchnosti, a to bez jejího svolení. Jednalo se o porušení tehdy uznávané zásady "Čí země, toho víra", která byla v předbělohorské době považována za nedotknutelné právo majitelů panství.

Stavové začali jednat. Po tajné schůzce radikálních předáků v paláci Smiřických na Malé Straně, na níž byl definitivně schválen plán akce, veřejné zbavení života královských místodržících, se následujícího dne, 23. května 1618, stavové pod vedením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna vydali s průvodem asi stovky osob do místodržitelské kanceláře na Pražský hrad. Návštěva delegace byla očekávána, opoziční stavové i místodržící čekali bouřlivé jednání. Málokdo však tušil, že mají být zabiti nejvyšší zemští úředníci. Z desetičlenné místodržitelské rady jich stavové zastihli jen několik. Dva obvinili z porušování Majestátu a odsoudili k smrti. V následné vřavě svrhli z okna české kanceláře v Ludvíkově křídle hradu Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu z Chlumu a mimo plán i písaře Filipa Fabricia, který akci dle povstalců nevhodně komentoval.

Akt však postrádal tragické zakončení. Pád z výšky asi 16 metrů nejen že defenestrovaní přežili, ale dokonce neutrpěli ani vážnější zranění a dokázali prchat i před dodatečnou střelbou. Historici Pavel Skála ze Zhoře a Václav Budovec z Budova tvrdili, že to bylo tím, že pod okny paláce bylo "nastláno" listinami a jiným odpadem. Podle moderních výzkumů místodržitelům spíše pomohlo, že pod okny byl prudký svah. Dodnes stojí na místech jejich dopadu v zahradě Na Valech památníky.

Z politického hlediska však už nebylo přežití defenestrovaných podstatné, akt se stal počátkem českého stavovského povstání. Rozhořely se boje mezi stavovskými a habsburskými vojsky, označované jako česká válka - první fáze války třicetileté. Konflikt měl pro další vývoj českého království nedozírné následky. Stavovské povstání bylo roku 1620 bitvou na Bílé hoře potlačeno. Následovaly postihy účastníků povstání, včetně popravy 27 hlavních představitelů vzpoury na Staroměstském náměstí v 1621.

Mezitím v Evropě probíhal válečný konflikt v dalších fázích označovaných dle území či aktérů hlavních bojů jako: falcká, dánská, švédská a švédsko-francouzská válka. Vestfálský mír roku 1648 ukončil boje i naděje na změnu náboženských a politických poměrů v českých zemích. Země Koruny české se staly na téměř 300 let součástí habsburské monarchie.