Tajemství Kimova jaderného arzenálu? Expert promluvil o vážné situaci v Koreji

Írán není KLDR

Mun tvrdí, že není pro sankce a vyzval k znovuotevření průmyslového komplexu v Kesongu, který Severokorejcům přinášel práci a peníze, poukazuje expert. Je podle něj také možné, že nový prezident bude prosazovat návrat k jednání zaměřenému na ukončení severokorejského jaderného programu, byť prohlásil, že tak neučiní jednostranně.  

"Prezident Donald Trump nemá skutečnou korejskou politiku a k oběma Korejím pronesl mnoho schizofrenních stanovisek, ale dlouhodobě hájí rozhovory s Kim Čong-unem," pokračuje Cristol. Dodává, že se sice nabízí vzít jako model pro vyjednání o jaderném programu KLDR společný ucelený akční plán, nebo-li jadernou dohodu s Íránem, o níž jednalo pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN spolu s Německem a Íránem, avšak situace není srovnatelná a takové rozhovory mají mnohem menší naději na úspěch.  

Írán se podle odborníka uvolil jednat ze dvou hlavních důvodů, přičemž tím nejjasnějším - ačkoliv nikoliv tím nejdůležitějším - byly ničivé sankce uvalené na tamní režim Obamovou administrativou a Radou bezpečnosti OSN. "Tyto sankce byly efektivní, protože byly jednak ucelené a íránská vláda se také zajímá o své obyvatelstvo a reaguje na něj," vysvětluje Cristol. Doplňuje, že tyto podmínky neplatí v KLDR, která netoleruje žádný nesouhlas a neváhá nechat strádat stovky tisíc svých občanů, aby zaručila přežití režimu.

Za důležitější odborník považuje skutečnost, že v letech před zahájením rozhovorů v Ománu, se snížila íránská potřeba získat jadernou zbraň. Ještě v roce 2007 měly Spojené státy v zemích sousedících s Íránem 195 tisíc vojáků a nedlouho předtím provedly invazi na území dvou íránských sousedů, připomíná Cristol. Podotýká, že do roku 2014 se počet amerických sil snížil na 34 tisíc a USA války očividně vyčerpaly natolik, že neměly zájem o invazi do další blízkovýchodní země, tudíž se vnímání americké hrozby v Íránu rozplynulo a rozhovory byly pro Teherán politicky stravitelnější.     

Proti tomu severokorejská potřeba atomových zbraní se nikdy nezměnila, zdůrazňuje expert. Připomíná, že na USA jsou nadále vojensky přítomny v Jižní Koreji a Japonsku a zpoza demilitarizované zóny na sever kouká i velmi silná jihokorejská armáda. Byť americké závazky vůči Jižní Koreji mohou být po sérii Trumpových tweetů nejméně zřetelné za poslední roky, vojenské spojenectví mezi Washingtonem a Soulem zůstává silné, konstatuje Cristol.

Jaderné zbraně lepší než kus papíru   

Írán také zatím neporušil své závazky vůči Spojeným státům, což sice neznamená, že jde o čestného hráče či pozitivní sílu na mezinárodní scéně, ale na rozdíl od KLDR jeho vyjednavači v rozhovorech konali v dobré víře, deklaruje politolog. Připouští, že Íránci se nedrží ducha svých závazků, ale v zásadě tyto závazky plní, zatímco Severní Korea má za sebou mnoho flagrantních porušení dohod ohledně jejího jaderného programu uzavřených v letech 1994, 2005, 2007 a 2012. "Proč by se jí mělo věřit teď?" ptá se expert.  

Další otázka podle politologa zní, proč by KLDR měla věřit USA. V roce 2003 totiž Spojené státy uzavřely dohodu s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím, který se vzdal svého programu na vývoj zbraní hromadného ničení, tuto úmluvu dodržoval a sdílel zpravodajské informace, které dokonce vedly k rozpadu sítě pákistánského jaderného vědce Abdula Chána, poukazuje Cristol. Dodává, že Washington přesto následně využil první příležitosti a podpořil Kaddáfího svržení.

"Konečně, možná nejdůležitější klíčový rozdíl mezi Íránem a Severní Koreou je ten, že Severní Korea jaderné zbraně skutečně má a Írán je neměl," pokračuje odborník. Doplňuje, že existuje jen málo případů, kdy se stát vzdal atomového arzenálu, přičemž jedním z nich byla Ukrajina, která vyměnila tyto zbraně za garanci své územní integrity.

Kim Čong-un ví, že jaderné zbraně poskytují jeho režimu větší ochranu než kus papíru a věří, že je potřebuje ke svému přežití, vysvětluje Cristol. Závěrem tvrdí, že dokud se tyto podmínky nezmění, jednání s KLDR zřejmě nemají šanci na úspěch.