Eskapádu Maxmiliána Habsburského ukončila poprava, za moře ho doprovázeli i Češi

Do Mexika se vypravil o tři roky dříve na palubě své oblíbené rakouské fregaty Novara, už první chladné přijetí ale císaře zklamalo. K mexickému dobrodružství jej totiž po určitém váhání zlákala nabídka tamních konzervativních kruhů a francouzského císaře Napoleona III. Ten chtěl středoamerickou zemi tímto způsobem přimět k placení dluhů. A závislost na podpoře francouzských vojáků, ze které se nevymanil, rozhodně Maxmiliánovu popularitu nezvyšovala.

Po konci občanské války mezi Severem a Jihem se navíc o situaci u svého jižního souseda začaly více zajímat USA, které v souladu s Monroeovou doktrínou odmítaly vměšování evropských mocností na americkém kontinentu. Na nátlak Washingtonu tak Napoleon III. začátkem roku 1866 rozhodl o postupném stažení francouzských sil.

Císař Maxmilian tak závisel už jen na podpoře svých mexických stoupenců, kteří však v bojích se silami stojícími za svrženým republikánským prezidentem Benitem Juárezem tahali za kratší konec provazu.

Habsburkovu oblibu mezi lidem negativně ovlivnil i takzvaný Černý zákon z října 1865, ve kterém císař rozkázal bez soudu popravit každého ozbrojeného stoupence Juáreze. Podle dekretu bylo zabito něco mezi deseti a dvaceti tisíci vojáky. Maxmilian měl sice pověst liberála a stoupence pokroku, ale krvavým rozkazem zpečetil vlastní osud.

Když byly zbytky jeho vojska, jež se bránily ve středomexickém Santiagu de Querétaro, poraženy a císař 15. května 1867 zajat, nerozpakovali se republikáni poslat Maxmiliana na smrt. "Ať žije Mexiko, ať žije nezávislost," byla prý poslední slova císaře, který předtím obdaroval své katy zlatými mincemi s prosbou, aby nemířili na hlavu.

Císařovo nabalzamované tělo bylo nejprve vystaveno v mexické metropoli a teprve v listopadu 1867 jej mohl rakouský admirál von Tegetthoff převézt do Vídně, kde bylo v lednu 1868 uloženo do Kapucínské krypty mezi ostatní Habsburky.

Až řadu let po Maxmilianově pohřbu se z Mexika vrátila sbírka vzácných předmětů, spojovaná s jeho jménem, kterou dal dohromady lékárník František Kaska, původem z Horažďovic. Ten ji po své smrti odkázal dnešnímu Národnímu muzeu. Česká stopa v císařově příběhu je ale hlubší, Maxmiliana totiž za moře doprovázeli z jeho vlasti dobrovolníci, z nichž řada pocházela z českých zemí. Mezi vojáky nechyběli ani muzikanti, kteří pomohli položit základy současné mexické dechovky.