Stává se Trump diktátorem? 10 varovných znamení plazivého autoritářství

1. Systematické snahy o zastrašení médií

Trumpova urputně válčí s médií. CNN, The New York Times, The Washington Post opakovaně zmiňuje jako své nepřátele, snaží se jim zamezit účast na tiskovkách a obviňuje je, že vytváří o jeho osobě „falešné zprávy.“ Jeho poradce, Stephen Bannon je nazval „opoziční skupinou.“ I když jmenovaná média skutečně nedávají Trumpovi nic zadarmo, většina z nich stále dává prostor vyjádřit se jeho podporovatelům. Navíc, Trumpovo jim dává svým jednáním a skandály dostatek materiálu i nové čtenářstvo. Jeho válka se tedy míjí účinkem.

 2. Vybudování oficiálních protrumpovských médií

Walt  listopadu spekuloval, že by Trump mohl podporovat média, která mu vyjadřují konzistentní podporu nebo dokonce zkusit vytvořit mediální agenturu financovanou vládou, která by šířila jeho myšlenky. Není pochyb o tom, že se Trump  snaží upřednostňovat ty média, která jej nekriticky přijímají jako je např. pravicový blog Gateway Pundit nebo web provozovaný jeho poradcem, Stephenem Bannonem, Breitbart. Trump též podpořil expanzi plánů konzervativní skupiny Sinclair Broadcast Group. Kromě toho však nelze vypozorovat žádné náznaky, že by Trump se pokoušel vybudovat veřejně financovanou mediální protrumpovskou organizaci.

3. Snaha o získání absolutní loajality státních úředníků

Každý diktátor se dříve či později bude snažit dostat pod svou kontrolu armádu a bezpečnostní služby státu, které vnímá jako největší nebezpečí pro jeho vládu. Trump očividně má tendence nutit vojenské a zpravodajské úředníky, aby byli jemu maximálně věrní. Pokud odmítnou, nechá je propustit jako bývalou americkou generální prokurátorku Sally Yalesovou či ředitele FBI James Comeye. 

Ačkoliv Trump se opakovaně překračuje obvyklé zvyklosti – jako minulý týden, když řekl unifikovanému vojenskému personálu, aby zavolal Kongresu a loboval za jeho výdaje na obranu – jeho chaotická osobnost zároveň zajišťuje, že i mezi jeho týmem existuje velká rivalita, natož pak mezi zbytkem administrativy, což komplikuje absolutní poslušnost prezidentovi. Navíc vládní úředníci vědí, že Trump je potřebuje více než oni jeho.

4. Použití vládního dozoru proti domácím politickým odpůrcům

Někteří prezidenti, jako Richard Nixon, byli ochotni využít CIA nebo FBI k boji vůči svým politickým protivníkům. Trump zatím nic takového neudělal, ačkoliv Walt nepochybuje, že by s tím neměl etický problém. Důvod je nasnadě. Trump mnohokrát zpravodajské agentury urazil a má s nimi dosti napjaté vztahy. Nelze od nich očekávat, že by se hrnuli do hledání špíny na jeho protivníky. 

5. Použití státní moci k odměňování korporátních podporovatelů a trestání oponentů

Všichni prezidenti se přizpůsobují silným zájmovým skupinám, které je podporují. Trump není výjimkou. To samo o sobě je v mnohých bodech problematické, ale není to čistě principálně hrozbou pro americkou vládu. Podle Walta však jsou znepokojivé Trumpovy nedávné útoky na Amazon, jehož majitel Jeff Bezos vlastní vůči Trumpovi kritický The Washington Post. Trump naznačil, že by Kongres mohl prozkoumat jeho daně, což jej podle Walta posunuje směrem k autoritářským vládcům typu Erdogana či Putina. Přesto se domnívá, že silné postavení korporátních společností v USA takový styl vlády nedovolí.

6. Snaha o ovládnutí Nejvyššího soudu

Přeměnění soudnictví na nástroj moci je obvyklou taktikou mnoha diktátorů. Na rozdíl od Polska zatím Trump neprojevil žádné znepokojivé tendence v tomto směru. Není však jisté, jak se jím jmenovaný Neil Gorsuch bude stavět ke klíčovým ústavních otázkách týkajících se výkonné moci.

7. Vynucování zákona pouze pro jednu stranu

Během Trumpovy vlády zatím nedošlo k výraznému zatýkání politických oponentů, jmenovitě levice. Je však jasné, že Trump zavírá oči před pravicovými excesy. Zatímco okamžitě kritizuje islámský terorismus a to i způsobem, který překračuje diplomatické normy (jako u londýnského starosty), v případě vražd spáchaných bílými rasisty mlčí či pouze lakonicky prohodí, že se jednalo o „nepřijatelný“ čin.

8. Zásahy do volebního systému

Trump se stal prezidentem legálně podle amerického volebního systému, i když jej Clintonová porazila v lidovém hlasováním, a to ne v úplně malým rozpětím. Trump si uvědomuje, že v tom leží jistý potíž pro legitimitu jeho vlády. Prosazuje myšlenku, že se vlastně jednalo o volební podvod a že pro něj hlasovala i ta část obyvatel, která nešla k volbám. On a jeho podporovatelé se snaží přijít s opatřeními, které by donutily váhavé voliče jít k volbám – a samozřejmě volit pro Trumpa. Walz to vnímá jako znepokojivou tendenci.

9. Vyvolávání strachu

Stejně jako v průběhu kampaně, Trump pokračuje ve vydávání temných varování ohrožujících USA. Ve svém inauguračním projevu hovořil o „americkém masakru“ neboli údajné sérií násilných incidentů spojených s drogami a gangy trápící Ameriku. Muslimy stále vykresluje jako největší bezpečností hrozbu (Walt ironicky poznamenává, že výjimku dělá u bohatých šejků Saúdské Arábii).

Bylo by nicméně poněkud nespravedlivé vykreslovat Trumpa v tomto ohledu v horším světle než jeho předchůdce. Všichni moderní prezidenti, poukazuje Walt, nějakým způsobem hovořily o nebezpečných hrozbách. George W. Bush na tom v podstatě postavil svou politiku a dokonce i „svatý“ Barrack Obama si neodpustil podobné poznámky. Trump je tak součástí ustanovené tradice.

10. Démonizace opozice

Žádný americký prezident doposud neprojevil takovou míru opovržení a nepřátelství vůči svým politickým nepřátelům jako Trump. Jeho kampaň byla založena na tvrdém ponižování svých republikánských protivníků jako i Hilary Clintonové. V úřadu ve své kanonádě pokračuje a míří ji i na hlavu svých bývalých spojenců.

Podle Walta nejhorším dopadem tohoto proudu nenávistivých výlevů je radikalizace i jeho oponentů. Už předtím byla Amerika hluboce rozdělenou zemí, v současnosti ale tento rozkol dosáhl nové úrovně. Demokraté i republikáni útočí na voliče toho druhého za jejich politickou volbu. To není zdravé prostředí pro žádný demokratický stát, upozorňuje Walt.

Je Trump diktátorem?

Wart na základě těchto deseti poznatků soudí, že Trump sice nemá respekt k existujícímu ústavnímu řádu, jeho pokusy o rozšíření vlastní moci zatím byly zmařeny. Podle Warta paradoxně chrání americký řád to, že Trump není příliš chytrým ,disciplinovaným a efektivním politikem. Největší nebezpečí, které se s jeho osobu pojí, tak není rychlé sklouznutí k autoritářství jako jeho příklad pro mladé Američany, kteří nyní mohou mít pocit, že je v pořádku, když prezident používá Bílý dům jako nástroj vlastních ambicí, plive špínu na své oponenty a chová se jako nezřízená střela.