Politická teorie šílenství: Čím se představitelé státu odcizují veřejnosti?

Předchůdce Trumpa v Bílém domě – s kterým je často srovnáván – Richard Nixon prosazoval během vietnamské války specifickou formu diplomacie, kterou nazýval „šílencovou teorií.“ Náčelníkovi generálního štábu Bílého domu, H.R. Haldemanovi vysvětlil, v čem spočívá. „Chci, aby severní Vietnamci věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy můžu udělat cokoliv, aby zastavil válku. Jen jim dejte vědět, že „proboha, víte, že Nixon je posedlý komunismem. Nemůžeme ho zadržet, když je naštvaný - a má ruku na nukleárním tlačítku"a samotný Ho Či Min bude v Paříži za dva dny prosit o mír."

Trump se pokouší Nixonův případ nepochybně následovat. I u něj je tím nepřítelem, kterého chce donutit k spolupráci, komunistický režim, ovládající severní část velké země. Trump ale šílencovu teorii aplikuje i na své (případné) spojence. S ruským prezidentem uskutečňuje na jednu stranu takřka svatební námluvy, na druhou stranu pronáší temná varování, že klidně začne další závody ve zbrojení a že je velmi „militantní osobou.“ Tradiční spojenci USA jako EU v čele s Německem neví, zda Trump je jejich podporovatelem či hrozbou. Podle nedávného průzkumu Pew Research se Němci obávají USA i více než Ruska.

Problémy s nepředvídatelností

Podle Walta problém s šílencovou teorií je ten, že sice může vzbudit jistý druh respektu a odstavit člověku s cesty některé jeho protivníky, těžko ale slouží k vzbuzení důvěry a k navázání prospěšných vztahů. Šílenci zůstávají osamělí, ale tato osamělost nemá většinou parametry suverenity. Naopak, osamělý šílenec je většinou i zkrachovalý šílenec.

Walt uvádí několik případů politiků, kteří též aplikovali šílencovu teorii diplomacii a kteří následkem toho špatně skončili. Plukovník Muammar Kaddáfí si přímo liboval v nepředvídatelnosti, konečným výsledkem jeho zvláštního chování však bylo to, že na konci své vlády byl izolovaný a nevědomý, přes ropné bohatství prakticky bez prostředků a nakonec byl zavražděn vzbouřeným davem. Pro jiného autoritářského vůdce, Saddáma Husajna, byla též pověst „nepředvídatelného diktátora“ břemenem, který mu (doslovně) zlomil vaz, když USA využily tohoto obrazu k ospravedlnění své invaze do Iráku.

Nepředvídatelnost vrchních politiků se ukázala a ukazuje být ničivou i pro ty země, které si dokázaly uhájit suverenitu a jejichž vůdci dokázali obhájit své místo u moci. Mao Ce-tung na jednu stranu pomohl porazit Japonsko v druhé světové válce, vést úspěšnou komunistickou revoluci a být brán vážně USA. Na druhou stranu jeho šílené, nesmyslně velikášské a ignorantské plány zahubily asi 70 miliónů lidí a uvrhl zemi o několik let zpět. Rodina Kimů se dokázala už po tři generace udržet u moci, ale za cenu izolace a chudoby země.

Proč šílencova teorie nefunguje

Podle Walta není žádné překvapení, že nepředvídatelní šílenci na výsluní moci tak výrazně selhávají. Ač jim mohou jejich protivníci zpočátku ustupovat ze strachu, co by mohli provést, nejsou tak bláhoví, aby jim dávali větší moc. Ačkoliv Francie a Velká Británie Hitlerovy zpočátku ustupovaly, nakonec s ním vedly krvavou válku, která skončila porážkou Německa. Hitler na ní neměl velký podíl jenom tím, že začal válku, ale především proto, že nedbal na rady svých generálů a přesvědčen o své vojenské genialitě činil jednu vojenskou chybu za druhou.

Hitlerovo rozhodnutí napadnout Sovětský svaz, s nímž předtím uzavřel smlouvu, též odhaluje další vzorec selhání nepředvídatelných politiků. Tím, že se ostatní země nemohou spoléhat na jejich slovo, se nechtějí stát spojenci někoho, kdo má ve vedení impulzivního, egocentrického člověka. Takové země kromě toho, že odpuzuje své spojence, si navíc vytváří silnou opozici, která je tvořena z pouhého strachu, co se může stát.

Šílenci ve vedení též selhávají, protože nejsou schopni v utváření efektivních, dlouhodobých strategií nebo v organizaci sofistikovaných, velkých organizací, které tvoří moderní státy. Jim se daří v chaosu a ve vnitřně rozděleném společenství. V něm však jim hrozí neustálá hrozba puče, jenž dále přispívá k jejich paranoie. Veškerou svou snahu tak věnují udržení své pozice a odstranění potencionálních hrozeb, namísto toho, aby vládli ku potřebě své země.

Samozřejmě, považovat Trumpa za diktátory typu Adolfa Hitlera by bylo poněkud přehnané a vůči Trumpovi i nespravedlivé (ačkoliv Trump svým posledním výrokem na adresu bělošských extremistům takovým srovnáním dal podnět). Stephen M. Walt ostatně v jiném svém článku pro magazín Foreign Policy došel k závěru, že právě Trumpova chaotičnost mu do jisté míry zabraňuje k postupnému, diktátorskému uchopení moci. Jeho text je pro Trumpa spíše varováním, aby se tolik nespoléhal na šílencovu teorii. Být nepředvídatelný může mít smysl ve sportu nebo pokeru, nebo dokonce na bojišti (či na televizní obrazovce, může se dodat), ale je to ztrátová strategie pro skvělou zahraniční politiku, uzavírá Walt svůj článek.