Trumpův boj s novináři? Ve skutečnosti jim podlézá

Vzácné prezidentské rozhovory založené na dlouhodobém úsilí a příslibech jen pro úzkou vrstvu vybraných novinářů? Běžná praxe posledních desetiletí v Bílém době. Ovšem v případě prezidenta Trumpa je realita zcela odlišná. Bývalý byznysmen je v pravidelném kontaktu s novináři a sám je zve jak na oficiální akce, tak především na neformální rozhovory.

Nejde jen o jeho důvěrné spojenectví s Seanem Hannitym z Fox News, které předcházelo úspěšné volební kampani Donalda Trumpa. Hannity je někdy považován za stínového člena Trumpovy administrativy. Proslavil se také jako šiřitel fake news (falešných zpráv) například o rodišti bývalého prezidenta Baracka Obamy, s nimiž pokračoval i po jejich jednoznačném vyvrácení. Vzájemné poplácávání po zádech mezi Hannitym a Trumpem je logické, americký prezident dobře ví, že konzervativní diváci televize jsou jeho voličskou základnou.

Trump však má nadstandartní kontakty i s publicisty z prestižních New York Times nebo Washington Post. Reportéři uvedených deníků sami tvrdí, že z Trumpovy kanceláře chodí pravidelné pozvánky na neformální setkání a sám prezident je oslovuje například mimo záznam v televizních studií kabelových televizí.

Přestože Trump nepatří mezi časté účastníku společenských událostí ve Washingtonu, o drbech, které na nich vznikají, má dobrý přehled, o čemž svědčí jeho Twitterový účet.

Vodopády příspěvku na sociálních sítí pomáhají vysvětlit dvojí metr Donalda Trumpa k novinářům. Na jedné straně je schopný intenzivně kritizovat nezávislost médií a schopnosti novinářů, na druhé straně za nimá sám „dochází“? Situaci je možné vysvětlit také z psychologického hlediska. To, co je obsahem Trumpovy záplavy twitů, je zároveň cílem kontaktů s novináři. Sebechvála samotného Trumpa. Jeho ego neustále vyžaduje pochvaly a sebepotvrzení o své genialitě, což je však zároveň potřeba patřičně vykřičet do světa. A to bez sdělovacích prostředků nejde.