USA na odchodu z NATO? Expert rozebral spor ve Washingtonu

Mimořádně sporná omezení

Američtí kongresmani ukázali nemístnou asertivitu v lednu, když schválili zákon zakazující americké vládě použít prostředky z federálního rozpočtu na veškeré kroky spojené s případným vystoupením USA z NATO, tvrdí Carpenter. Zákonodárci tak podle něj chtějí zamezit jakémukoliv snižování počtů amerických vojáků v Evropě a pokusům ukončit americké členství v Severoatlantické alianci.

Zákon byl podle experta zcela předčasný, jelikož americký prezident Donald Trump zatím nepodnikl žádné výraznější kroky, které by vedly k omezení amerických závazků v NATO, pouze kritizuje spojence za nedostatečné příspěvky na kolektivní obranu a naznačuje, že aliance může být "zastaralá", jelikož od jejího vzniku na počátku studené války se výrazně změnila evropská i světová bezpečnostní situace.

Restrikce uvalené zákonem jsou z ústavního hlediska mimořádně sporné, tvrdí odborník. Vysvětluje, že americká ústava přisuzuje klíčové pravomoci v zahraniční politice prezidentovi, který historicky mohl velmi volně interpretovat, naplňovat i ukončovat smlouvy, jež USA uzavřely, a ještě volněji mohl rozhodovat o vyslání vojsk - především mimo oblast bojů - či o interpretaci, míře a trvání závazků vyplývajících z konkrétních smluv a dohod.

Zásah Kongresu v otázce NATO je skutečně revoluční, a to nikoliv v pozitivním smyslu, deklaruje Carpenter. Považuje ho za jasný pokus uzurpovat si prezidentské ustavní pravomoci v otázkách americké zahraniční politiky.

"Otázka NATO není jediný případ, kdy probíhá snaha Kongresu získat kontrolu ohledně zahraničněpolitických rozhodnutí na úkor exekutivy," pokračuje expert. Poukazuje, že v obou komorách existují tendence zabránit Bílému domu vyvázat se ze Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého dosahu (INF) před jejím vypršením v roce 2021.

V tomto případě Trump skutečně učinil jasné kroky proti dané smlouvě, když poté, co obvinil Rusko z jejího porušování, oznámil úmysl od smlouvy odstoupit, připouští Carpenter. Zdůrazňuje ovšem, že nejde o to, zda je prezidentův postup v obou otázkách moudrý, ale to, zda americká ústava přisuzuje pravomoc rozhodnout o podobných záležitostech legislativě, nebo exekutivě.

Zarážející chování

Asertivita Kongresu v uvedených otázkách podle odborníka ostře kontrastuje s lehkostí, s jakou zákonodárci rezignovali na svou zřetelnou ústavní pravomoc v otázce zmocnění k vedení války. Zatímco se snaží omezit Trumpa v jeho přístupu k NATO a smlouvě INF, nikterak nevystoupili proti jeho rozhodnutí ponechat v Sýrii nejméně dvě stovky vojáků, ačkoliv nadále nemá souhlas s jejich nasazením v oblasti bojů, o němž hovoří ústava, kritizuje Carpenter.

"Bipolární povaha chování Kongresu je zarážející," píše expert. Kongres podle něj pokračuje v dlouhodobém trendu, kdy rezignuje na své povinnosti v případě rozhodnutí o angažmá země v ozbrojeném konfliktu a byť autoři americké ústavy záměrně přiřkli tuto pravomoc legislativě, zákonodárci se ji obvykle vzdávají ve prospěch prezidenta, a to již od korejské války v 50. letech.

V následujících dekádách šéfové Bílého domu v otázce Kongres buď zcela obcházeli - například během invaze do Dominikánské republiky v roce 1965, invaze do Granady v roce 1983, bombardování Libye v roce 2011 či při aktuálním angažmá v konfliktech v Sýrii a Jemenu -, nebo usilovali o "bianko šek" v podobě příslušné rezoluce, jako v případě zahájení vietnamské válku po incidentu v roce 1964 či války proti terorismu v roce 2001, vysvětluje Carpenter.     

"Cenu za nejdrzejší pohrdání válečnými pravomocemi Kongresu si zřejmě zaslouží Bill Clinton," uvádí expert. Připomíná, že Clinton nejenže při útoku na Jugoslávii nepožádal o souhlas zákonodárců, ale dolní komoře dokonce zamezil v hlasování, které by vojenský zásah zastavilo.   

Za povzbudivý signál snahy Kongresu vzít si své pravomoci zpět označuje odborník nedávné hlasování o ukončení americké účasti v saúdskoarabských bojových operacích v Jemenu, přestože přiznává, že pouze čas ukáže, nakolik jde o začátek významnějšího trendu. Snahu předních republikánských senátorů zabránit přijetí zákona, který by explicitně podmiňoval pokračování vojenské mise v Sýrii souhlasem Kongresu, považuje Carpenter za důkaz, že Jemen byl pouhou výjimkou.

Kongres se sice vyhýbá své zodpovědnosti v klíčové oblasti, přesto stále více zasahuje do ostatních prvků americké zahraniční politiky, tvrdí expert. Situaci, kdy se Kongres bezprecedentně a protiústavně snaží nárokovat si pravomoci spojené s nevojenskými prvky zahraniční politiky a nadále rezignuje na své válečné pravomoci, označuje za ostudnou.

"Namísto pokusů diktovat politiku ohledně INF a uchránění organizačního dinosaura známého jako NATO před těmi nejumírněnějšími reformami, které prezident může chtít realizovat, musí Kongres odvádět mnohem lepší práci při plnění vlastních povinností a ústavní zodpovědnosti," uzavírá Carpenter.