Budoucnost Republikánů je nejistá. Společnost se vyvíjí jiným směrem, tvrdí profesor

Profesor z Harvardské univerzity, Thomas E. Patterson, již ve své nedávné knize pod názvem Is the Republican Party Destroying Iself poměrně přesně charakterizoval pozici moderní Republikánské strany na politické scéně. Jeho kniha vyšla v lednu, tedy krátce po impeachmentu Donalda Trumpa, kdy se alespoň navenek strana tvářila velice sebejistě.

Republikáni měli ještě tehdy na své straně výrazně vyšší procento voličů nad 65 let, bělošských evangelíků nebo lidí žijících na předměstí. Sama strana se více méně jednohlasně shodla na zachování loajálnosti vůči svému lídrovi, když v Senátu vyjma Mitta Romneyho všichni republikánští senátoři hlasovali pro zproštění Donalda Trumpa obžaloby.

Právě následující měsíce měly ale Republikánům ukázat, že nadměrná sebejistota není v politice karta, se kterou se dá hrát do nekonečna. Krátce po impeachmentu si šlo všimnout, že přízeň mezi vysokoškolsky vzdělanými bělochy začala klesat.

Nakonec ani po zvolení Donalda Trumpa se tento segment voličů neřadil k těm největším příznivcům strany. V roce 2016 průzkumy připisovaly Trumpovi jen 36 %, což se ukázalo být jako historicky nejnižší číslo. Ještě větší propad na začátku letošního roku ukázaly průzkumy právě v návaznosti na nespokojenost těchto voličů s výsledkem prezidentova impeachmentu.

I s tou nejpevnější základnou moderních Republikánů, za kterou se považují především běloši z jihu, převážně muži bez vysokoškolského vzdělání, demograficky starší populace a bělošští evangelíci, otřásla pandemie koronaviru a společenské nepokoje napříč americkými městy a státy.

Reakce Trumpovy administrativy a republikánských guvernérů v jednotlivých státech se brzy začala promítat do průběžných průzkumů. Pandemická situace, upadající ekonomika, rostoucí nezaměstnanost a prezidentův vlažný postoj k demonstrantům za lidská práva včetně nasazení policejních složek do ulic proti protestujícím si brzy začaly vybírat svou daň.

Ty se nepromítly však jen do klesajících preferencí na straně voličů vůči osobě prezidenta, postupně se začaly dotýkat i strany jako takové. V tomto pro stranu velmi křehkém období ucítily svou šanci i různá hnutí a politické výbory bývalých Republikánů, kteří stranu pro její měnící se ideologii opustili již před tím.

Hnutí jako The Lincoln Project, 43 Alumni for Biden nebo Never Trumpers vyslaly republikánským voličům jasnou zprávu: Amerika nebo Trump. Jeden ze zakladatelů Lincolnova projektu, Rick Wilson, který v minulosti pracoval na kampaních předních představitelů Republikánské strany jako bývalého prezidenta G. W. Bushe nebo Rudy Giulianiho, uvedl, že se se stranou přestával ztotožňovat již před zvolením Donalda Trumpa.

Wilson tehdy na příklad kritizoval opozici strany vůči otázce rovnoprávnosti manželství nebo přílišnou monotónnost republikánské politiky. Definitivně ze strany odešel v souvislosti s výsledkem voleb v roce 2016, kdy se dle něj ze strany vyznávající konzervativní hodnoty a ekonomické svobody stal kult Donalda Trumpa, který se svou nacionalisticko-populistickou politikou stal nebezpečím pro demokratický establishment Spojených států.

Americká domácí politika tak prožívá historický moment. Politická a sociální nestabilita v zemi semkla i více různorodá hnutí jako jsou progresivisté, kteří se stejně jako Lincolnův projekt a jiné výbory rozhodly postavit za kampaň Joe Bidena a zasadit se tak o listopadový politický převrat. To, že jejich hlasy silně rezonují s voliči, se postupně promítá v předvolebních průzkumech.

Ty jasně naznačují, že čím dál tím více Američanů projevuje nedůvěru v současného prezidenta, nevěří jeho výrokům a neshledávají ho natolik kompetentním, aby nadále vykonával funkci v úřadu. Ve složité pozici se nacházejí i republikánští kandidáti ucházející se o křesla v Kongresu.

Ať už se jedná o dlouholeté senátory jako o Susan Collinsovou z Maine nebo senátory ve státech se silnou republikánskou převahou jako Mitche McConnella z Kentucky, čísla zde začínají mluvit spíše ve prospěch Demokratů. Pro řadu z nich je to ovšem bezvýchodná situace a jedno velké dilema.

Voliči vědí o jejich loajálnosti vůči prezidentovi a pro většinu z nich už tak nebude jednoduché změnit strany. Navíc, pokud by se od prezidenta až příliš názorově odkláněli, ohrozili by tím svou pozici mezi věrnými stranickými voliči a příznivci Donalda Trumpa.

Republikáni se tak s největší pravděpodobností budou mimo jižanů muset spolehnout na ryze konzervativní část populace, která se s vidinou demokratické převahy ve vládě nejvíce obává nového složení Ústavního soudu. Mezi ně se řadí i evangelíci, pro které hlavní překážkou zůstává rozdílný postoj většiny Demokratů k otázce potratů.

Jak již ale naznačila řada odborníků, demografie Spojených států se mění a čím dál tím více přibývá minoritních etnik, mezi nimiž začínají převládat Latinoameričané. Ti se sice nedají považovat za přední voliče Demokratů, stejně jako Afroameričané jsou však charakterističtí svou silnou nevolí k Republikánům. Naopak „tradičních jižanů“ odvolávajících se na dědictví států Konfederace výrazně ubývá. 

Právě měnící se demografii přikládá výraznou váhu i profesor Patterson. Ve své knize definuje celkem 5 faktorů, které přispívají k postupnému „rozkladu“ Republikánské strany. Dle něj se Republikáni až příliš fixují na konzervativní voliče a opomíjejí tak aktuální trendy ve společnosti. 

Jako další faktory uvádí úzký vztah Republikánské strany a pravicových médií a s tím spojenou politiku postavenou na lžích a desinformacích. Zároveň poukazuje na jistý problém spojený s tendencí strany „paktovat“ se s vyšší třídou, což vyvolává pocit nejistoty mezi lidmi spadajícími do nižší platové skupiny.

Na těchto nedostatcích, které především v době pandemie vyplouvají citelněji na povrch, nyní těží opoziční Demokraté. Nejen, že jejich politika lépe reflektuje potřeby menšin, Demokraté mají ve svých řadách i výrazně více politiků různého etnického původu a genderové identity. Naproti tomu Republikánskou stranu tvoří z více jak 80 % běloši.