KOMENTÁŘ: Spojené státy načínají novou kapitolu. Jen slova ale stačit nebudou

Úderem středečního poledne oficiálně skončilo první a zároveň poslední období prezidenta Donalda Trumpa. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy Joe Biden s pravou rukou položenou na Bibli složil slavnostní slib a stal se tak v pořadí již 46. prezidentem Spojených států. Inaugurační ceremoniál byl letos jiný, netradiční a přítomnost jednotek národní gardy připomínala následky útoku na Kapitol z 6. ledna. 

Ani atmosféra nebyla stejná. Kvůli pandemii koronaviru byl park National Mall prázdný. Nebyly slyšet jásající davy rozpínající se daleko za Washingtonův monument. Okolní ulice obklopovali pouze policisté, armáda a reportéři. Před západním křídlem Kapitolu se shromáždili vládní činitelé. Ale již za nedlouho po příchodu nastávající viceprezidentky Kamaly Harrisové byl v tvářích zúčastněných vidět znatelný oddych.

Historický podtext tohoto momentu umocnilo uvedení Harrisové do úřadu Soniou Sotomayorovou jakožto první hispánskou a latinskoamerickou ústavní soudkyní v historii Spojených států. Harrisová nejenže bude teprve první ženou na postu viceprezidenta a zároveň první Afroameričankou a asijskou Američankou v úřadu, ale stala se i inspirací pro mnoho mladých dívek po celém světě. 

Nic není nemožné, jak ostatně naznačil později i prezident Biden ve svém projevu. Jakoby se Spojené státy na chvíli vrátily do roku 2008. Tomu ostatně nahrávala i přítomnost Obamových a tíha okolností nápadně připomínající Obamovy první dny v úřadu. Na to si pochopitelně Joe Biden pamatuje velmi dobře, neboť právě tehdy stál na místě Harrisové on, po boku prvního afro-amerického prezidenta v historii země. 

I tehdy Ameriku sužovala ekonomická krize, země i vládní představitelé byli rozděleni do dvou táborů, společnost se začala měnit. Kdo jiný by tedy měl mít v podobných situacích více zkušeností než právě Joe Biden? Jako viceprezident zažil, co nastane, pokud protistrana přestane spolupracovat. Jako letitý senátor se zúčastnil jednání a hlasování o těch nejdůležitějších legislativních rozhodnutích, která formovala Ameriku. Pokud tedy existuje člověk, který po čtyřech letech Donalda Trumpa znovu dokáže najít konsensus mezi oběma politickými stranami, je to právě Joe Biden.

To ostatně dokázal i ve svém projevu. Ten byl podobně jako průběh celé inaugurace vcelku netradiční v porovnání s projevy, které jsme měli možnost slyšet od jeho předchůdců. Velkým tématem byly jednota, důvěra, pravda a demokracie. I tím se přiblížil někdejšímu projevu Baracka Obamy, který ve své řeči několikrát zmínil nezbytnost hodnot jako pokora, tolerance, jednota a demokracie. Žádný prezident před ním ovšem ve svém inauguračním projevu nezmínil nadřazenost bílé rasy. Jeho předchůdci Obama, Bush a Clinton sice zmínili problém přetrvávajícího rasismu, nikdo z nich ale specifičtější nebyl. Biden zároveň nevěnoval jedinou větu Donaldu Trumpovi.

Historickou roli této inaugurace a Bidenův projev, ve kterém neopomněl ani jedny z nejvýznamnějších osobností Spojených států nesoucí ohromný podíl v boji za lidská práva, Abrahama Lincolna a Martina Luthera Kinga, doplnila svou básní teprve dvaadvacetiletá básnířka Amanda Gormanová. V ní popsala zemi věřící v demokracii, pravdu a naději: ,,Světlo je tu stále, jen pokud jsme natolik stateční, abychom ho viděli. Jen pokud jsme natolik stateční, abychom jím byli.“ 

Ve svém projevu prezident Biden prezidenta Lincolna citoval doslova, řekl: ,,Vkládám do toho svou duši,“ stejně jako Lincoln při podpisu Proklamace emancipace. O tom, že Joe Biden hodlá svému poslání obětovat vše a svému slibu i patřičně dostát, pochybuje málokdo. Ať už jeho politickou kariéru definuje cokoli, v první řadě je to umění naslouchat a velkorysost. Na tom by se snad shodla i řada republikánů, kteří měli tu možnost s ním v minulosti pracovat.

O tom ostatně svědčilo i velmi vřelé přivítání Bidena a Harrisové krátce po inauguraci ze strany Kevina McCarthyho, lídra republikánské menšiny ve Sněmovně. Jak ale McCarthy sám uvedl, lidé je budou soudit podle činů, ne podle slov. Nálada ve Washingtonu se ve středu zdála uvolněná, jakoby s Donaldem Trumpem zmizelo ono napětí, které poslední čtyři roky svíralo zdi Kapitolu. Na druhou stranu nelze očekávat, že prezident Biden s republikány najde společnou řeč přes noc.

Ani s demokraty, kteří nyní kontrolují obě komory Kongresu, to nebude tak jednoduché. Najít podporu mezi progresivisty, liberály nebo umírněnějšími demokraty bude také vyžadovat trpělivost a umění kompromisu. Chování některých republikánů včetně bývalého viceprezidenta Mika Pence, který se svou manželkou na Bidenovu inauguraci na rozdíl od Donalda Trumpa dorazil, při nejmenším nasvědčuje tomu, že víra ve spolupráci v alespoň některých oblastech politiky není zcela ztracená. Otázkou ovšem zůstává, zda tento optimismus přežije impeachment.