Pandemie: Reakce bohatých na mor jsou aktuální i dnes, upozorňuje expertka

Bohatí mají možnost pracovat z domova, uchýlit se do resortů či odjet do domu na venkově, zatímco chudí měšťané musí zůstat v malých bytech a chodit do práce, napsala pro web The Conversation Kathryn McKinleyová z Marylandské univerzity. Podobnosti v rozdílném dopadu současné pandemie na chudé a bohaté profesorka spatřuje ve středověku, na jehož literaturu se specializuje.

Italský spisovatel Giovanni Boccaccio po epidemii moru v Itálii napsal v letech 1348 až 1354 soubor 100 novel s názvem Dekameron. Příběhy, ač fiktivní, jsou oknem do života v době černé smrti a dokládají rozdílný dopad nákazy na chudé a bohaté. Historici dnes považují Dekameron za nepostradatelný zdroj informací o každodenním životě v Itálii ve 14. století.

Boccaccio se narodil roku 1313 jako nemanželský syn florentského bankéře. Jakožto zástupce střední třídy se v Dekameronu věnoval příběhům obchodníků a poddaných. V jeho době to bylo neobvyklé, jelikož středověká literatura se většinou soustředila na život šlechty.

Dekameron začíná poutavým a podrobným popisem moru, který byl tak zákeřný, že nakaženého usmrtil do čtyř až sedmi dní. Černá smrt v letech 1347 až 1351 zlikvidovala 40 až 50 procent evropské populace, včetně několika členů Boccacciovy rodiny.

V úvodu Boccaccio popisuje, jak se bohatí izolovali doma, kde pili kvalitní víno, konzumovali dobré jídlo a věnovali se hudbě a jiným formám zábavy. Ti nejbohatší, které Boccaccio označil za "nemilosrdné", své město opustili a uchýlili se do pohodlí svých usedlostí na venkově, jako kdyby mor měl sužovat pouze ty, kteří zůstali uvnitř městských hradeb.

Ve městě mor kosil chudé a střední třídu po tisících. Poddaní se starali o nemocné v domech bohatých a často se sami nakazili. Mnozí, kteří Florencii nemohli opustit, podlehli myšlence, že je stejně čeká smrt a své poslední dny se rozhodli strávit pitím alkoholu a nihilistickými radovánkami. Na venkově mezitím chudí podle Boccaccia ve dne a v noci umírali spíše jako divá zvěř než lidské bytosti, zatímco po lékaři nebylo ani vidu ani slechu.

Po chmurném popisu moru se Boccaccio přesouvá ke stovce příběhů. Vypráví je tři urození mladí muži a sedm urozených mladých žen, kteří utekli z města do dobře zásobených venkovských sídel, aby unikli spárům smrti, když vypukl ve Florencii roku 1348 mor. Příběhy vypráví z izolace.

Jedním ze zásadních poselství Dekameronu je, jak bohatství a zvýhodněná situace mohou ovlivnit schopnost lidí soucítit s problémy druhých. Boccaccio v předmluvě uvádí, že je lidskou přirozeností litovat nemocné. V mnoha příbězích jsou ale jeho postavy zaslepené vlastními zájmy a ambicemi a jsou zcela lhostejné vůči bolesti ostatních.

V jednom z fiktivních příběhů se z pekla každý pátek vrací mrtvý muž, aby rituálně zabil tutéž ženu, který ho odmítla, když byl naživu. V jiné novele se vdova zbaví vilného kněze a jako lákadlo přitom použije svou služku. V dalším příběhu vypravěč opakovaně jednoho muže chválí za nehynoucí věrnost ke svému příteli, ač ve skutečnosti svého přítele mnohokrát zradil.

Zdá se, že Boccaccio tvrdil, že lidé se mohou považovat za morální a čestné, ale nevědomky mohou k ostatním přistupovat lhostejně. To se projevuje i na deseti vypravěčích, kteří se zavážou, že budou ve svých venkovských sídlech žít mravný život, ale zatímco se hýčkají oddávají se příběhům, z nichž některé popisují brutalitu, zradu a vykořisťování.

Boccaccio chtěl čtenáře provokovat a přimět je, aby se zamysleli nad odpovědností vůči ostatním. Dekameron se zabývá otázkou hodnoty života a tím, jak bohatí v době utrpení přistupují k chudým. Za současné pandemie, kdy se miliony lidí kvůli koronaviru, který si vyžádal tisíce životů, ocitají bez práce, jsou Boccaciovy poznatky až překvapivě aktuální, uzavírá McKinleyová.