Peklo na Peleliu? Ostrov, který spojenci dobývali čtyři měsíce, dodnes pokrývají zbraně z války

Ke konci února 1944 se spojeneckým silám podařilo osvobodit Marshallovy ostrovy a přesunout se na Mariany v západní části Tichého oceánu. O několik měsíců později se 20 000 amerických vojáků, do té doby vůbec nejvyšší počet nasazených mužů, vylodilo na ostrově Saipan. Po zdolání houževnaté japonské obrany byl ostrov 9. července prohlášen za dobytý. Do konce srpna získaly USA kontrolu nad sousedními ostrovy Tinian a Guam. Dalším cílem tichomořské flotily admirála Chestera Nimitze se staly Palauské ostrovy vzdálené 500 km východně od Filipín.

Síť skalnatých jeskyní na ostrově Peleliu Japonci propojili tunely, čímž z něj vytvořili obtížně přístupnou pevnost. Využili tak jedinečný terén ostrova a své vojáky postavili do jeskyní nad místa, kde se Američané vyloďovali. Tím svému nepříteli způsobili maximální možné ztráty.

Podle internetových stránek history.com je Peleliu šest kilometrů dlouhý a dva kilometry široký sopečný ostrov, na němž se v průběhu druhé světové války nacházela posádka 10 000 japonských vojáků. Letiště na ostrově umožňovalo Japonsku ohrozit jakoukoliv spojeneckou operaci na Filipínách, a proto se generál Douglas MacArthur, který chtěl právě směrem na Filipíny postupovat, rozhodl pro uskutečnění obojživelné operace obsazení ostrova. 

Američané zaznamenali 50% ztráty

Brzy ráno 15. září 1944 se první námořní divize vylodila v jihozápadní části ostrova Peleliu. Američané v průběhu druhé světové války postupně vylepšovali svou strategii obojživelného vyloďování. Masivní námořní bombardování pozemních cílů následovalo nasazení vojáků na souši, které podporovalo letectvo. Jednotky se na břeh dostávaly v několika vlnách a potom, co se jich shromáždilo dostatečné množství, vyrážely do vnitrozemí. Takový postup byl uplatněn i na Peleliu. 

Ani Japonci však nezaháleli a vytvořili vlastní strategii. Snažili se způsobit protivníkovi co největší ztráty v naději, že ho donutí k uzavření míru. Jeskyně na Peleliu propojené tunely umožnily japonským jednotkám přežít masivní spojenecké bombardování. Po celé čtyři dny efektivně zabraňovaly Američanům ve vylodění. Když námořní pěchota nakonec zahájila svůj postup z pobřeží směrem na sever, dostala se velmi brzy do silné dělostřelecké palby. Během následujících osmi dnů zaznamenaly americké jednotky v bojích asi 50% ztráty, jedny z nejvyšších v celém tichomořském tažení.

Polní velitelé přecenili své síly a odmítli posily

24. září se k první námořní divizi přidal 321., a později i 323., pluk, jenž na japonské pozice ve skalách zaútočil ze západu. Japonci se postupně vysilovali a 25. listopadu ztratili kontrolu nad posledním kouskem území na ostrově. Japonští obránci se odmítli vzdát a padli do posledního muže.

Z 28 000 příslušníků námořní pěchoty, kteří se účastnili dobývání Peleliu, bylo v průběhu bojů plných 40 % zraněno či zabito. Vysoké ztráty vojenské velení později přisuzovalo několika faktorům, např. přílišné důvěře v účinnost námořního bombardování před vyloděním, neznalosti jedinečného terénu ostrova Peleliu či odmítání posil ze strany polních velitelů, kteří přecenili své síly.

Díky dobytí ostrova Peleliu mohl Douglas MacArthur pokračovat ve svém plánu, tj. osvobodit Filipíny a otevřít si tak cestu k japonským ostrovům. Zkušenosti získané na Peleliu američtí velitelé velmi dobře využili při pozdějších bojích o Iwodžimu a Okinawu.