Země plná jednorožců a léků na rakovinu. Je vše v Severní Koreji opravdu tak růžové?

Stand-up komedie je nesmírně populární typ zábavy napříč celým světem. Vykonávat toto povolání v Severní Korei je ale doslova o krk. Tamní režim totiž nehodlal nadále snášet posměšné urážky a zakázal sarkasmus.

Úřadům se nelíbí ani přímé nelichotivé popisy jejich vůdce. Tvrzení, říkající že "Kim Čong-un je blázen a nevidí svět kolem sebe" a jemu podobná jsou rovněž na černé listině.

Samostatnou kapitolou jsou vědci v Severní Koreji, kteří se brzy zařadí mezi světovou špičku. Nejprve, aspoň podle oficiálního prohlášení, objevili lék na AIDS, rakovinu a ebolu.

Tím ale jejich úspěchy nekončí. V zemi vedené Kim Čong-unem například objevili také doupě jednorožců. Objevení doupěte jednorožců totiž potvrdila jak Ústřední tisková agentura, tak i Akademie sociálních věd i místní Historický ústav.

Shodou okolností se místo, kde se tvorové z mýtů a bájí vyskytovali, nachází přímo v hlavním městě Pchjongjang, poblíž starobylého budhistického chrámu Yongmyongsa. Ten byl zničen během Korejské války.

Skutečný život v KLDR už tak humorný není

Ačkoliv mohou výše uvedené informace působit poněkud komicky, Severokorejský lid jim věří. Mnohdy mu totiž ani nic jiného nezbývá, Odmalička jsou děti ve školách vedeni k tomu, že jejich vůdce má vždy pravdu a zbytek světa je nehostinným a nepřátelským místem, před kterými je chrání tamní armáda.

Pravdu tak většinou poznají pouze lidé, kteří se z různých příčin vymaní ze stereotypního života. Své o tom ví například Severokorejec I Song-ču, který žil v době svého dětství životem bohatších vrstev v metropoli Pchjongjangu. Jako mladík ale přesto musel bojovat o přežití jako člen pouličního gangu. Byl to jeden z mnoha zvratů na cestě, která ho dovedla až ke studiu na univerzitě v Británii. 

Počátkem 90. let I Song-ču sdílel s rodiči třípokojový byt v Pchjongjangu. Chodil do školy a na hodiny taekwonda, ve volném čase navštěvoval parky a bavilo ho vozit se na ruském kole. Předpokládal, že až vyroste, stane se podobně jako otec členem severokorejské armády. Díky tomu měl totiž poměrně pohodlný život a ve světě se má za to, že minimálně rodiny příslušníků tamní armády se mají relativně dobře. Ani to ale neplatí.

V roce 1994 totiž jeho život zásadně změnila smrt zakladatele a vůdce komunistické KLDR Kim Ir-sena. Otec, který pracoval v armádě jako osobní strážce, s nástupem nového režimu Kim Ir-senova syna Kim Čong-ila upadl v nemilost a rodina byla nucena uprchnout z hlavního města. Aby rodiče zatajili před synem hrozící nebezpečí, řekli mu, že jedou na dovolenou. I Song-ču chtěl otci věřit, ale když nastoupili do špinavého, poničeného vlaku, zmocnily se ho pochybnosti.

Cílovou stanicí rodiny bylo město Kjongsong na severozápadě země, kde se nastěhovali do maličkého, nevytápěného domu. Řada spolužáků, se kterými I Song-ču chodil do třídy, byla podvyživených a ve výuce zaostávala.

Jednoho dne učitelé dovedli děti na prostranství a nařídili jim, aby se posadili a dívali se. Objevili se tři policisté se zbraněmi, před ně byli předvedeni muž a žena a přivázáni k dřevěným kůlům. Diváci byli informováni, že muž byl přistižen při krádeži a žena se pokusila utéct přes hranici do Číny. Oba byli usvědčeni z velezrady a následovat měla veřejná poprava.

Hoch si na severu jen těžko zvykal na nové, kruté životní podmínky. Severní Koreu postihl hladomor a jídla bylo stále méně. Pak Song-čuův otec nečekaně oznámil, že odjíždí do Číny poohlédnout se po nějakém jídle a že se za týden vrátí s rýžovými koláčky. Týden uplynul, ale otec se nevrátil. Brzy nato matka Song-čuovi řekla, že se vypraví k tetě pro jídlo. Song-ču se obával, že by ho i ona mohla opustit, a držel se stále při ní. Nakonec ale usnul a ona odjela.

Hoch si brzy uvědomil, že jediný způsob, jak přežít, je vytvořit pouliční gang. Dal se dohromady s dalšími šesti chlapci a společně se učili, jak okrádat lidi na ulicích či jak odvést pozornost prodavačů, aby jim mohli ukrást zboží ze stánků na tržišti.

S pomocí převaděče se mu podařilo pěšky, s falešnými doklady překročit hranici do Číny a odtud odletěl do Jižní Koreje. V Jižní Koreji měl Song-ču zpočátku potíže s hledáním vlastní identity. Poprvé ale poznal pravdu o skutečném světě.

Cítil se izolovaný, jeho přízvuk svědčil o tom, že je ze Severu, a mnoho Jihokorejců se k němu chovalo nedůvěřivě. Jak říká, s novým životem se vyrovnal, když se rozhodl zasvětit život práci na sjednocení obou Korejí. Věří, že by k němu mohlo dojít během jedné generace.

Na studia Song-ču odjel z Jižní Koreje do Spojených států a do Británie. Nyní dokončuje doktorské studium zaměřené na sjednocení Korejského poloostrova. Svůj životní příběh také sepsal jako knihu, která v září vyšla pod názvem Every Falling Star.

Co jste o KLDR nevěděli?

V Pchjongjangu se například nachází největší stadion světa, pojme 150 tisíc lidí a severokorejská armáda, je se svými 7,7 miliony příslušníky zdaleka nejlidnatější. Pro srovnání, armáda Spojených států čítá zhruba 1,5 milionu vojáků v aktivní službě.

O svá oblíbená fakta o KLDR, která jsou uvedena v oficiální biografii Kim Čong-ila, se podělili uživatelé serveru Quora a některé z nich pak ve svém článku představil britský deník Independent.

Leckoho také nejspíš překvapí, že marihuana v této zemi není ilegální, a lze si ji dokonce obstarat na trzích. V devadesátých letech museli všichni severokorejští učitelé povinně umět hrát na tahací harmoniku, a když se severokorejské zemědělství potýkalo s nedostatkem hnojiva, byla pro tyto účely využívána lidská stolice.

Severní Korea má svůj vlastní letopočet počínající narozením Kim Ir-sena, které se datuje na 15. dubna 1912. Podle oficiální biografie se Kim Čong-il naučil chodit ve věku pouhých 3 týdnů. Severní Korea má tři televizní kanály; dva z nich jsou přístupné pouze přes víkend, zatímco třetí vysílá výhradně ve večerních hodinách.

Volby se sice v této zemi konají každých pět let, voliči však mají pouze jednu možnost. To nezní příliš demokraticky na druhou stranu Severní Korea nikdy nebyla demokratickou zemí.

V KLDR byste trpěli lidé, kteří mají módní cítění. Nemůžete si zde totiž obléct co se vám zlíbí. Například nošení džínsů je v KLDR ilegální.

Podobná je i situace co se týče dalších módních doplňků. Můžete si sice vzít šperky či prsteny, s vlasy si ale už moc nepohrajete. Severokorejci totiž mají nařízeno, jak se mají stříhat. Zatímco si severokorejské ženy mohou vybrat mezi 28 vlasovými střihy, tamější muži volí mezi pouhými deseti účesy.