USA nejsou jediné, kdo kvůli příměří nešetří sebechválou. Skutečný vítěz ale leží jinde

Sám americký prezident Donald Trump potvrdil, že za souhlasem Teheránu s klidem zbraní stojí právě Peking. To odpovídá zprávám od íránských a pákistánských představitelů, podle nichž hrála čínská diplomacie v nočních jednáních v Islámábádu rozhodující roli. Někteří analytici jsou však k míře čínského vlivu skeptičtí a naznačují, že Peking v tomto případě pouze „vlamoval do otevřených dveří“.

Podle Nicholase Lyalla z poradenské firmy Trends je dohoda pro Írán natolik výhodná, že nebylo potřeba jej k jejímu přijetí nijak složitě přesvědčovat. Íránský desetibodový plán, který Trump označil za „funkční základ“, totiž v podstatě obsahuje všechny dřívější maximlistické požadavky Teheránu. Írán tak nemusel učinit žádné skutečné ústupky, a může proto příměří prezentovat domácímu i zahraničnímu publiku jako své jednoznačné politické vítězství.

Oficiální Peking se k detailům své role v jednáních nevyjadřuje. Mluvčí ministerstva zahraničí Mao Ning pouze uvedla, že Čína aktivně pracovala na deeskalaci a ukončení nepřátelství. Pro Čínu je však nesmírně důležité, že je jí přisuzováno zprostředkování míru v situaci, kdy konflikt hrozil přerůst v nekontrolovanou eskalaci, což dál buduje její pověst mírotvorce na Blízkém východě.

Tento diplomatický úspěch navazuje na dřívější čínské aktivity v regionu, jako bylo nečekané sblížení Saúdské Arábie a Íránu v roce 2023 nebo tzv. Pekingská deklarace mezi palestinskými frakcemi. Společně s Pákistánem navíc Peking nedávno představil pětibodový plán na otevření Hormuzského průlivu. Tyto kroky mají podle analytiků za cíl vytvořit obraz Číny jako globálně odpovědné a umírněné mocnosti, což ostře kontrastuje s nepředvídatelnou politikou Washingtonu.

William Yang z International Crisis Group upozorňuje, že tentokrát jde Číně o víc než jen o prestiž. Pokračující narušení stability na Blízkém východě totiž přímo ohrožuje její základní zájmy. Peking si uvědomuje, že jeho vliv na Írán je sice ekonomicky významný, ale diplomaticky má své limity. Írán sice potřebuje Čínu jako největšího odběratele své ropy, ale jejich vzájemné vztahy nejsou tak hluboké, jak by se mohlo zdát.

Navzdory volání íránských diplomatů, aby se Čína a Rusko staly garanty míru v regionu, jsou odborníci k takové možnosti skeptičtí. Čína sice podpořila Írán v Radě bezpečnosti OSN vetováním rezoluce o nuceném otevření průlivu, ale přímé nasazení zdrojů k udržení příměří je považováno za nereálné. Peking postrádá vojenské i diplomatické páky, aby mohl efektivně kontrolovat strany konfliktu nebo vynucovat dodržování podmínek.

Kromě vylepšení diplomatického obrazu má Čína na příměří i čistě ekonomický zájem. Jako země silně závislá na exportu se Peking obává globální recese a vysokých cen fosilních paliv. Pokud se podaří konflikt udržet pod kontrolou a stlačit ceny ropy, bude to pro čínskou ekonomiku, která disponuje velkými zásobami, ale trpí drahými vstupy, klíčový impuls k stabilitě.