Sumatře hrozí další katastrofa

Tato zemětřesení podle studie vědců z Kalifornského technologického institutu v Pasadeně přicházejí v sérii, která trvá několik desetiletí.

Tu nejnovější podle nich odstartovalo právě zemětřesení v prosinci 2004, přičemž výzkum korálů prokázal, že první otřesy v sérii bývají nejslabší.

Podmořský Sundský příkop ležící jižně od Sumatry, Jávy a Malých Sund je ohniskem bouřlivé geologické aktivity. Je to tzv. subdukční zóna, kde se jedna zemská deska podsouvá pod druhou. V tomto případě indoaustralská pod euraosijskou. Výsledkem jsou častá zemětřesení a erupce sopek, které provází prudké pohyby masivů hornin vyvolávající často mohutné vlny tsunami.

Takovéto jevy se objektivně předpovídají jen velmi obtížně. Přesto je potřeba se o to pokusit – z čistě humánních i ekonomických důvodů, kvůli místním obyvatelům i turistům.

Proto je mimořádně důležitá i rekonstrukce předchozích zemětřesení v oblasti. Mohla by totiž upřesnit všeobecnou předpověď příštího vývoje, která poslouží jako základ pro další budování systému včasného varování.

Kalifornský vědec Kerry Sieh společně s kolegy z Nanjangské technologické univerzity v Singapuru a devíti spolupracovníky z USA, Indonésie a Tchaj-wanu podrobně zkoumá Sundský příkop už více než deset let. Pracoval i v záchranářských týmech na přelomu roku 2004 a 2005 a spolupracuje na zlepšování systému včasného varování před tsunami.

Podle něj zemětřesení z prosince 2004 uvolnilo jen malou část energie, která se při deformaci v horninách hromadí. Navíc jeho epicentrum bylo v severní části příkopu. A zemětřesení, která Sumatru postihla v letech 2005 a 2007, neznamenala úplné uvolnění nahromaděné energie.

Vědci proto hledali odpověď na otázku, kde nyní hrozí největší nebezpečí. Museli přitom do historie, nikoli však písemných záznamů, ale do historie, kterou příroda zaznamenává v korálových útesech.

Od roku 2002 se v oblasti Sundského příkopu vyskytlo několik velmi silných otřesů. Ten nejsilnější – 9,0 stupně podle Richterovy škály - přišel v prosinci 2004.

Epicentra těchto otřesů byla na severu a jihu severozápadní části oblouku Sundského příkopu. Ten má jako celek tvar bumerangu, který se víc ohýbá na východě nedaleko průlivu mezi Sumatrou a Jávou. Severozápadní část příkopu lemuje Sumatru. Až do roku 2007 zůstávaly jedinou dlouhodobě seizmicky klidnou oblastí Mentawajské ostrovy, které se v délce zhruba 700 kilometrů táhnou západní od střední Sumatry.

Loni v září je však zasáhlo silné zemětřesení kolem 8,4 stupně podle Richtera. Naposledy byla tato oblast výrazně seizmicky aktivní v letech 1797 a 1833. Masy hornin nad i pod epicentrem nejnovějších otřesů jsou do sebe zaklíněné, což podle vědců zvyšuje obavy, že v dohledné době dojde k ještě silnějšímu zemětřesení.

Siehův tým si uvědomil, že podmořské otřesy musí prostřednictvím změn úrovně mořské hladiny ovlivňovat korálové útesy. Korály totiž rostou těsně pod spodní hranicí přílivového pásma. Jejich horní okraj zaznamenává místní úroveň mořské hladiny. Vědci se zaměřili na tzv. mikroatoly – horní část útesů, které v situaci, jakou navozují zemětřesení, rostou hlavně do stran.

Přítomnost mikroatolů signalizuje nestabilitu průměrné úrovně mořské hladiny způsobenou zvedáním a klesáním ostrovů během období hromadění energie v horninách pod nimi a jejím uvolňováním při zemětřesení. Pomocí izotopů uranu lze každé vynoření atolů datovat s přesností několika let.

Mikroatoly po vynoření z vody odumřely. Vědci je zkoumali hned na několika místech. Nejvíc údajů ale získali z tří, které pokrývají asi 110 kilometrů z Mentawajského úseku Sundského příkopu. Leží v oblasti zdroje zemětřesení ze září 2007. Ukázalo se, že v posledních 700 letech tam došlo ke třem sériím silných zemětřesení.

Nejjižněji zmíněné mikroatoly nacházejí u ostrova Jižní Pagai. První z doložených sérií zemětřesení se v této oblasti nazývané Bulasat odehrála ve 14. století.

Začátek série byl podle vědců kolem roku 1347, konečný kolem 1380. Druhá série začala v roce 1607 a skončila 1685, třetí sérii otevřelo zemětřesení kolem roku 1797 a ukončily otřesy v roce 1833.

Druhou podrobně prozkoumanou lokalitou je Simanganja, která leží 60 kilometrů severozápadně od Bulasatu. Zde se pomocí zkoumání mikroatolů podařilo prokázat série zemětřesení kolem roku 1371, pak v letech 1560 až 1613 a 1797 až 1833.

Třetím zkoumaným místem je Sikici na ostrově Sipora, 50 kilometrů severně od Simaganji. Tam série otřesů končily v letech 1374, 1596, 1675 a 1833.

Poslední silné zemětřesení, které by intenzitou odpovídalo otřesům ze zmíněných období, se v této oblasti odehrálo v roce 2007. Vědci soudí, že je to začátek nejnovější série.

Zjistili také, že v rámci každé série je nejsilnější poslední zemětřesení.

To podle nich v souvislosti s otřesy v letech 2004 a 2007 znamená, že to nejhorší obyvatele Indonésie teprve čeká. Vědci spočítali, že následky tsunami, které vyvolá příští otřes, by mohly velmi snadno překonat hrůzy katastrofy z roku 2004. Voda by mohla ostrovy zaplavit až do hloubky jednoho kilometru od pobřeží. Odhadované ztráty na životech a majetku se blíží následkům katastrofy v Acehu v prosinci 2004.

Tři série otřesů v Mentawajském úseku Sundského příkopu trvaly od několika desetiletí až po více než 100 let. To je příliš velký „rozptyl“ pro předpověď, kdy přesně přijde další zemětřesení série odstartované v letech 2004 a 2007. Mezi obyvateli Sumatry se ho ale téměř jistě dožijí dnešní mladí lidé a děti.