Začíná přituhovat: KLDR vypálila další raketu

V sobotu japonské ministerstvo obrany informovalo o třech raketách krátkého doletu vypuštěných z východního pobřeží Severní Koreje, které dopadly do moře mimo japonské teritoriální vody. Pchjongjang událost nekomentoval.

Dnes jihokorejské ministerstvo obrany oznámilo, že dnes odpoledne místního času (dopoledne SELČ) severní soused do vod u svého východního pobřeží vypálil další střelu. Podle agentury AP není jasné, zda šlo o raketu nebo o střelu z děla. Jiné zdroje se však shodují, že stejně jako v sobotu šlo o raketu krátkého doletu.

Pan Ki-mun, jenž s novináři hovořil ještě před oznámením dnešního incidentu, podle agentury RIA Novosti označil sobotní severokorejskou střelbu za "provokaci", která ho znepokojila.

Odpaly raket o doletu zhruba 120 kilometrů nejsou u severokorejského pobřeží nijak výjimečné. Ten sobotní však vyvolal ve světě zvýšenou pozornost, neboť následoval poté, co Pchjongjang řadu týdnů hrozil Washingtonu a Soulu jaderným útokem v odvetě za jejich společné vojenské cvičení v oblasti.

Serveru Aktualne.cz poskytl rozhovor Čech, který žil delší dobu v Severní Koreji. Jak vypadá život ve stalinistické zemi?

Jak je to se zásobováním obchodů? Dá se třeba více potravin koupit na tržištích?

Existuje tam hlavně státní distribuční systém, nebo respektive fungoval do konce devadesátých let. Režim vybavuje lidi vším, co potřebují. Od potravin přes oblečení až po školní sešity. Během krize a hladomoru na konci devadesátých let ale tento systém v mnoha částech země zkolaboval, přetrval částečně vlastně jen v Pchjongjangu.

Momentálně je to zásobování takové nárazové. Když něco je, tak se to dostane do obchodů. Ty jsou dvojího druhu. Jedny jsou státní, kde se nakupuje za korejské wony. Tam je vyskládán většinou jeden nebo dva druhy zboží, které se zrovna dostane do distribuce. Třeba když je sezóna nějakého ovoce nebo zeleniny, tak se tam objeví ten produkt a lidé ho skoupí.

Pak jsou obchody, kde se nakupuje za cizí měnu. Za eura, dolary nebo japonské jeny. To jsou takové typické koloniály. Tam je všechno od žvýkaček přes různé potraviny, trička, brýle, prostě všechno možné. Toto zboží je buď z Číny - dovezené nebo pašované -, ale i z Japonska. Tam mohou nakupovat ti, kteří mají valuty.

Elektřina tam nejde často?

Problém je ten, že síť je nekvalitní a velmi stará. Většinou pochází z padesátých let. Od té doby tam neproběhla nějaká zásadní modernizace. Napětí velmi kolísá a dodávky proudu jsou nepravidelné. A počet spotřebičů, které je možné zapojit, je také dost omezený.

Vraťme se k tomu hladomoru v devadesátých letech, o kterém jste hovořil. Je ověřené, že tam skutečně něco takového propuklo?

Samozřejmě ověřitelných informací je málo. Počet obětí se jen odhaduje a ty rozdíly v odhadech jsou poměrně velké. Ale je jisté, že šlo o období, kdy nedostatek jídla v některých částech země byl katastrofální. Lidé umírali v době, kdy si Kim Čong-il budoval mauzoleum svého otce Kim Ir-sena, což byla budova plná mramoru a dalších drahých věcí.

Počet obětí se odhaduje těžko. Za prvé - severokorejští lékaři měli zakázáno uvádět jako příčinu smrti hlad. A za druhé, oni vlastně neumírají přímo hlady, ale na následky dlouhodobé podvýživy. Takže mohou v takovém stavu zemřít na běžnou chorobu.

Jak je to v Pchjongjangu s dopravou? Je pravda, že tam skoro neexistují soukromá auta?

Většinu vozidel vlastní nějaké instituce. Armáda, statní firmy. Podle zákona je zakázáno vlastnit auto, ale někdo ho může dostat do užívání za odměnu. Členové strany od určitého postavení také mají k dispozici automobily, většinou mercedesy vínové barvy. Nejvyšší příslušníci elity samozřejmě soukromá auta mají.