Bez proudu, vody a tepla v -19. Život v Kyjevě se stává nesnesitelným

V jednom z vagonů sedí i Alina se svým malým synem Tarasem. Žijí v novostavbě v 17. patře, ale kvůli neustálým ruským útokům na infrastrukturu jim nefunguje výtah, nejde elektřina ani voda. Vlak pro ni představuje bezpečné a teplé místo, kde si děti mohou hrát a ona si na chvíli odpočine od každodenní reality. Její život je poznamenán i osobní tragédií – její otec padl před dvěma lety v bojích u Bachmutu. Pro Alinu je podle BBC teplo vagonu vítanou úlevou od nočních náletů a mrazivého bytu.

Prezident Volodymyr Zelenskyj obvinil Rusko, že záměrně využívá krutou zimu k útokům na energetická zařízení a sklady paliv. Kyjevský starosta Vitalij Kličko dokonce vyzval obyvatele, kteří mají tu možnost, aby město dočasně opustili a ulevili tak přetíženým zdrojům. Tento výrok sice ruská propaganda okamžitě označila za projev kapitulace, ale pro mnohé rodiny je to prostý pragmatismus. Opravy rozvodných sítí v mrazech jsou totiž extrémně náročné a led pokrývající kabely práci techniků výrazně zpomaluje.

Příkladem jsou manželé Yulia a Ihor, kteří se svým ročním synem obývají starý byt na levém břehu Dněpru. Aby v mrazivém bytě udrželi alespoň trochu snesitelnou teplotu, nahřívají na plynovém sporáku cihly, které pak sálají teplo do místnosti. Elektřina jim v den návštěvy fungovala pouhé čtyři minuty, což nestačí ani na dobití telefonů, natož na vytopení bytu. I přes veškerou snahu se nakonec rozhodli Kyjev na čas opustit a odjet k rodičům na venkov, kde je situace s energiemi o něco stabilnější.

Práce energetiků v kyjevských ulicích připomíná nekonečný boj. Inženýři se snaží opravovat kabely, které často vypoví službu ve chvíli, kdy se po obnovení dodávek všichni obyvatelé naráz pokusí zapnout své spotřebiče a systém přetíží. Technici pracují v mrazu holýma rukama a přiznávají, že jde jen o dočasné záplaty. Celková obnova sítě potrvá roky, protože zařízení pracují na hraně svých kritických parametrů jen proto, aby lidem svítilo alespoň jedno světlo.

Válka a zima dopadají nejtěžším způsobem na nejmladší generaci. Jedenáctiletý Stanislav, který si do vlaku přišel nabít telefon a ohřát se, si už téměř nepamatuje časy bez války. Vzpomíná na záblesky na obloze z prvního dne invaze a přiznává, že se v noci bojí zvuku prolétajících dronů. Přesto si zachovává obdivuhodnou energii a úsměv, podobně jako mnozí další Kyjevané, kteří se snaží zachovat stoický klid i v situaci, kdy jim nad hlavami neustále zní sirény.

Když se v okolí nádraží rozezní další letecký poplach, průvodčí musí všechny cestující z vyhřátého vlaku vykázat do krytu. Lidé se rozcházejí, někteří do bezpečí, jiní zpět do svých vymrzlých domovů. Naděje, že mrazy za pár týdnů povolí, sice dává lidem sílu přečkat zimu, ale strach z nekonečného konfliktu a dalších ztrát na životech zůstává. I přes obrovské strádání se obyvatelé Kyjeva odmítají vzdát a druhý den se k vlakům nezlomnosti opět vracejí.