Utekla k Islámskému státu s malým synem. Teď popsala hrůzné zážitky

Sophie Kasikiová je jednou z mála žen, kterým se podařilo uprchnout ze spárů tzv. Islámského státu - přímo z pekla v syrském městě Rakká. Nutno dodat, že se Sophie nestala zajatkyní náhodou, ale do náruče islamistů sama nakráčela. Prakticky ihned poznala svůj omyl...

Sophie Kasikiová je černoška a původně pochází z afrického Konga. Od malička byla vychovávána jako katolička. Do Francie odjela a Francouzskou se stala ve svých devíti letech, kdy jí zemřela matka a Sophie se ujala její starší sestra z Paříže.

Dnes 34letá Francouzka se v nové vlasti etablovala a začala pracovat jako sociální pracovnice. Život jí změnilo setkání se třemi muslimskými mladíky. Více méně tajně ji přetáhli k islámu - o své konverzi přitom neřekla ani manželovi.

Vymyli mi mozek

Její "bratři ve víře" záhy opustili Francii a odjeli bojovat za ISIS do Sýrie. Odtud pak ženě psali a pomalu ji zpracovávali, aby je následovala. "Myslela jsem, že jsem mám situaci pod kontrolou, ale teď si uvědomuju, že byli pravděpodobně vyškoleni, aby dokázali přesvědčit lidi, jako jsem já. Kousek po kousku hráli na mé slabé stránky. Věděli, že jsem sirotek a věděli, že jsem nejistá..." nechápe své někdejší počínání Sophie.

Loni v únoru vzala syna, manželovi oznámila, že jde pracovat pro sirotčinec v Turecku a odjela. Jejím cílem byla ale Sýrie a ISIS. Sophii stačilo jen deset dní "paralyzující strnulosti", aby pochopila svůj obrovský omyl. V pevnosti islamistů v Rakce jí okažitě zakázali vycházet samotné. Musela se zahalit od hlavy k patě, odevzdat pas a přerušit kontakty s rodinou.

Sophie se stala pečovatelkou v porodnici islamistů. Jak vzpomíná, byla od prvních okamžiků šokovaná špinavými podmínkami a lhostejností personálu k pacientkám. Ve své knize, která by měla být varováním ostatním, vzpomíná i na to, jaké panují poměry v samotné baště islamistů. Společnosti vládnou "arogantní zahraniční bojovníci", kteří navíc stojí na sociálním vrcholu, zatímco obyčejní Syřané až na jejím dně.

Žena se sice snažila odejít, ale nešlo to. "Ptala jsem se, kdy se můžu vrátit domů. Každý den. Říkala jsem, že mi chybí rodina a že můj syn potřebuje vidět svého otce. Nejpdřív přišly výmluvy, pak výhrůžky. Řekli mi, že jestli se pokusím odejít, ukamenují mě," vzpomíná Sophie.

Děti a popravy

S neradostnými vyhlídkami začala bojovat alespoň o duši svého chlapce: "Mluvila jsem s ním po celou dobu. Snažila jsem se mu předat to, na co by neměl zapomenout - že ho já a jeho otec milujeme, že musí být laskavý k dívkám. Mluvila jsem na něj v naději, že by se něco z toho v něm mohlo uchytit. A pokud se mi něco stalo a on se dostal do spárů Daesh (hanlivé označení Islámského státu) , že bude mít můj hlas ve své hlavě a nebude zabíjet ... Chránila jsem ho jako lvice."

To se Sophii málem vymstilo. Jeden z francouzských bojovníků ISIS chtěl, aby s ním šel její syn do mešity. "Ruce pryč od mého chlapce," řekla mu. Za to dostala pěstí do obličeje. "Podívala jsem se na svého syna a věděla jsem, že jsem udělala chybu. Monumentální, nejhorší v mém životě. Pak jsem věděla, že musím být silná a udělat všechno pro to, abych ho dostala pryč.

Hrůzám ještě nebyl konec. I se synem Sophii převezli do "penzionu" pro desítky žen ze zahraničí. Tam ji čekal šok, když viděla, jak islamisté pouštějí malým dětem záběry brutálních poprav zajatců,zatímco jejich matky jásaly a tleskaly. Podle Sophie ženy v bojovnících Daesh viděli "své prince", ale ve skutečnosti byly jen lůnem pro rození dětí.

Útěk na motorce

K útěku Sophii pomohlo štěstí. Její věznitelé organizovali svatbu jedné z žen a zapomněli zavřít jindy zamčené dveře. Těmi Sophie utekla - cesta na svobodu ale byla ještě dlouhá. Žena i se synem přežili díky syrské rodině, která je i přes nebezpečí ukryla.

Z hrůzného zajetí nakonec žena uprchla paradoxně díky pomoci syrských bojovníků s Islámským státem. Hranice s Tureckem přejela jako spolucestující na motorce. Malého syna přitom skrývala pod nikábem.

Sophii po návratu dva měsíce vyslýchala francouzská zpravodajská služba. Teprve pak se mohla vidět s rodinou. Ta už jí odpustila, ale nad Sophií se stále vznáší hrozba trestu za únos dítěte. "Vrátila jsem se a nad tím vším se ptám sama sebe, jak se to stalo, jak jsem to udělala? Ano, byla jsem naivní, zmatená, křehká a zranitelná. Ale jak tihle obyčejní, nijak zvlášť inteligentní kluci, mohli být natolik chytří, aby mi vymyli mozek? Je to otázka, kterou si pořád pokládám."

O svém děsivém prozření teď žena vydala knihu "V noci jménem Daesh", ve které se snaží ostatní před podobným osudem varovat.