Armáda USA tápe. Riskuje druhý Vietnam

Výsledky šestnácti let protipovstaleckých a protiteroristických operací a cvičení zahraničních vojenských jednotek v Iráku a Afghánistánu jsou naprostými selháními a slouží jako přesvědčivé argumenty proti opakování takové strategie. Příznivci protipovstaleckých operací zmiňují „nárůst“ počtu amerických vojáků v roce 2007 v Iráku jako příklad toho, jak správně řízená operace může uspět. Podle The National Interest však tito obhájci pouze dokazují to, že nedokáží vidět za taktické výsledky a nedokáží pochopit, co se v roce 2007 skutečně stalo.

Výrazný nárůst počtu amerických vojáků v Bagdádu byl sice prospěšným faktorem a hrál pozitivní roli v snížení násilí, ale bezesporu nebyl rozhodující. Na konci roku 2006 se sunnitští povstalci začínali hroutit pod tíhou neustávajících útoků ze strany Spojených států, koaličních sil, šíitských milicí a iráckých bezpečnostních sil. Tlak se však změnil na existenční hrozbu, když Al-Káida v Iráku (AQI) - organizace, která měla být přirozeným spojencem sunnitů- obrátila proti nim. Jak zdokumentoval Gian Ventile, sunnitští šejkové poznali, že jejich jedinou šancí na přežití je přidat se k silám USA v boji proti jejich společnému nepříteli AQI. Začal tak program vzájemné spolupráce „Probuzení (Awakening)“, který byl v plném proudu, když dorazil generál David Petraeus příští rok.

Když Petraeus viděl, jak efektivní program je, úspěšně jej rozšířil do dalších oblastí Iráku. Jeho úsilí bylo úspěšné především proto, že sunnitští předáci viděli jeho prospěšnost a věděli, že bez spojení s USA by byli zničeni. Bez toho by nebyli ochotni nikdy spolupracovat s americkými silami. Ve skutečnosti američtí vojáci před navýšením jejich počtu obecně nebyli vnímáni jako užiteční. Při vyhlašování „Probuzení“, šejk Sattar řekl Američanům, že dokud USA brigády budou pomáhat místním stát se řádnými bezpečnostními silami a dovolí jim pracovat v jejich základnách, mohou v nich americké síly zůstat, zatímco jeho kmen bude bojovat. Takové podmínky neexistují  v Afghánistánu dnes, ani v roce 2010, kdy USA prudce navýšily počet vojáků o třicet tisíc, a proto navýšení počtu vojáků v Afghánistánu nevedlo a nepovede k porážce povstání.

Irácký příklad též ukazuje na škody, které může přinést preferování takticky před strategií. Z čistě taktického hlediska bylo navýšení počtu v Iráku úspěchem. Snížená míra násilí poskytla „oddychový čas" pro irácké orgány, aby mohly pracovat na politickém smíru, které v konečném důsledku mělo přinést stabilitu. Ale jakmile byla zbavena hrozby povstání, šíitská vláda využila získaný manévrovací prostor k odstranění většiny svých sunnitských soupeřů. Jejich útlak sunnitů usnadnil vznik IS tři roky po americkém odstoupení z této oblasti.

Tentýž scénář se opakoval v roce 2010, po navýšení počtu vojáků v Afghánistánu. Takticky, nárůst pomohl ubezpečit postavení vlády v Kábulu a vybraných komunikačních linek jinde v zemi. Ze strategického hlediska šlo ale o selhání. Namísto potlačení povstání, ke kterému celá operace směřovala, došlo k jeho zesílení. Úroveň násilí se radikálně zvětšila. Podle OSN počet mrtvých afghánských národních bezpečnostních sil a civilistů dosáhl rekordních výšin v roce 2016. Posláním dalších vojáků do Afghánistánů nic nevyřeší, jen zvýší možnost zabřednutí do permanentní války, varuje The National Interest.

Všechny tyto problémy jsou způsobeny trváním vedoucích armádních představitelů na špatných předpokladech. Podle generála Nicholsona je primární misí amerických vojenských sil zabránit tomu, aby Afghánistán se znovu stal útočištěm teroristů, kteří by následně zaútočili na USA. Podle The National Interest však není, ani nebylo, nic speciálního na Afghánistánu, co by z něj dělalo hrozbu pro USA. Teroristé, kteří zaútočili na USA 11.9., svůj výcvik získali v Německu a na Floridě.

Navíc, terorismus je nyní globálním fenoménem, zapouštějící kořeny v jižní a střední Asii, jiných částech Blízkého východu a v Africe. Pro USA je stejnou hrozbou terorista žijící v Afghánistánu jako terorista z Jemenu, Somálska, Pákistánu, Uzbekistánu a tuctu dalších zemí. Soustředění se na jedno místo zcela odporuje současné světoběžnické povaze terorismu. Opakování taktik, používaných po 11.9., které toto neberou v úvahu, nepochybně povede pouze k tomu, že ohně terorismu se ještě více rozhoří, a to nejenom ve světě, ale v Afghánistánu taktéž, vykresluje temnou budoucnost The National Interest.