Rusko, či USA? Expert vysvětlil, kdo rozvrátil Afghánistán

Pojistka do budoucna

Předně, nikdo daná obvinění nepodložil konkrétními důkazy, poukazuje akademik. Jako druhý důvod své původní skepse označuje skutečnost, že ruští středoasijští spojenci považují Taliban, stejně jako jeho spojence Islámské hnutí Uzbekistánu, za klíčovou hrozbu. "A za třetí, před dvěma lety jsem slyšel podobná obvinění proti Spojeným státům. Tehdy jsem je odmítal jako očividný nesmysl; směs paranoie a ruské propagandy," konstatuje expert.  

Momentálně ale Kalinovskij již není tak kategorický. Připomíná, že ačkoliv ruští představitelé nepotvrdili dodávky zbraní pro Taliban, jsou nicméně poměrně otevření ohledně své ochoty spolupracovat s touto skupinou.

"Ve této hře jsou dva faktory," vysvětluje odborník. Uvádí, že Rusko předně děsí Islámský stát (IS), který zakotvil v Afghánistánu a na rozdíl od Talibanu, jehož ambice nikdy nesahaly za hranice Afghánistánu a Pákistánu, IS aktivně verbuje v postsovětských zemích a je připraven útočit v samotném Rusku. Zadruhé,  Moskva již dávno nevěří ve schopnost Washingtonu a jeho spojenců vyřídit Taliban coby bojovou sílu či po sobě zanechat stabilní vládu v Kábulu, podotýká, Kalinovskij.

Boris Gromov, generál, který řídil stahování sovětských vojsk z Afghánistánu, spolu s Dmitrijem Rogozinem, ruským vyslancem při NATO, publikovali v roce 2010 komentář v New York Times, v němž varovali, že předčasné stažení sil NATO "bude ohromnou vzpruhou pro islámské militanty, destabilizuje středoasijské republiky a vyvolá příval uprchlíků, z nichž několik tisíc zamíří do Evropy a Ruska," cituje akademik.

Rozhodnutí Moskvy spolupracovat s Talibanem považuje Kalinovskij za jistou pojistku do budoucna. "Ruští představitelé si zřejmě myslí, že dříve či později bude Taliban součástí nějaké vládní koalice nebo přímo pánem Kábulu. Pokud ano, pomůže být s ním zadobře již teď," vysvětluje odborník. Dodává, že pro takové jednání existuje precedent - na konci roku 1991, když se hroutil SSSR, pozval Boris Jelcin do Moskvy delegaci afghánské opozice v čele s Burhánuddínem Rabbáním, ačkoliv SSSR předtím po desetiletí pomáhal komunistickému režimu v Kábulu odolávat koalici povstaleckých skupin.

Ačkoliv kábulská vláda tehdy obnovila kontrolu nad městy, venkov povětšinou držela opozice a válku od léta 1989 otevřeně kritizoval sovětský tisk, připomíná Kalinovskij. Podotýká, že SSSR stále ještě existoval, ale po srpnovém puči byly jeho dny sečteny a Jelcin, nikoliv sovětský prezident Michail Gorbačov, představoval přední politickou figuru. "Když do Ruska přijel Rabbání, Jelcin slíbil, že podpora kábulského režimu brzy skončí a snažil se o spolupráci s budoucími vládci Afghánistánu," doplňuje expert.

Intervence vedou k nekonečné válce

Rabbáního vláda v Kábulu sice netrvala dlouho, jelikož jeho skupina vstoupila do občanské války s jinými islamistickými skupinami, ale Jelcinův krok se ukázal z dlouhodobého hlediska jako výhodný, konstatuje odborník. Připomíná, že poté, co v roce 1992 vypukla občanská válka v Tádžikistánu, Rabbáního síly poskytly útočiště Tádžikům spojeným s opozicí a v nadcházejících letech Moskva za pomoci Rabbáního skupiny pomáhala dojednat konec konfliktu, přičemž od roku 1998 navíc dodávala Rabbánímu zbraně.

"Navázáním vztahů s Talibanem si ruští představitelé nyní bezpochyby myslí, že se uchylují k formě politického realismu," pokračuje expert. Soudí, že mohou mít pravdu, byť opětovný vstup Ruska do afghánské politiky podtrhuje děsivé škody, které zahraniční intervence - především americká a rusko/sovětská - této zemi přinesly. V prosinci 1979, kdy se sovětské vedení rozhodlo pro intervenci, doufalo, že dokáže poskytnout vládě v Kábulu dostatečnou podporu, aby se konsolidovala a obnovila kontrolu nad Afghánistánem, uvádí Kalinovskij. Dodává, že USA a jejich spojenci rovněž věřili, že po sobě zanechají vládu ovládající většinu země.

Moskva a Washington nicméně opakovaně nedokázaly spolupracovat na ukončení bojů v Afghánistánu, zdůrazňuje akademik. Vysvětluje, že na konci 80. let sovětští představitelé nadále podporovali Kábul nikoliv ve víře ve vítězství, ale v naději, že dříve či později Spojené státy uznají tamní komunistický režim jako skutečného politického hráče a přinutí afghánskou opozici k nějaké formě koaliční vlády. Podpora Talibanu ze strany Moskvy má stejnou logiku, míní odborník. Myslí si, že teoreticky vytváří vůči Talibanu páku a tlačí ho k mírovým rozhovorům, ke vstupu do širší vlády, která by za víceméně přijatelných podmínek mohla zmírnit krveprolití v zemi.    

Nedávná obvinění ze strany amerických představitelů jsou nicméně ilustrací toho, proč Kalinovskij považuje takový výsledek za nepravděpodobný. "I kdyby se další domácí (afghánští) hráči uvolili k mírové dohodě, téměř nepřerušený antagonismus mezi Moskvou a Washingtonem z poslední dekády činí takovou mezinárodní spolupráci sotva možnou," píše odborník. Deklaruje, že je proto stěží představitelné, aby ruská podpora Talibanu - vojenská či jakákoliv jiná - měla za následek něco jiného než přiživení této nekonečné války.