Jak porazit IS? Syrské město nabízí odpověď

Atarib se nachází západě od Aleppa. Je to velké zemědělské a obchodní centrum, které slouží jako strategický dopravní uzel mezi Aleppem, severní oblastí sousedního guvernorátu Idlib, a hraničním přechodem Bab al-Hawa na syrsko-turecké hranici. Jeho elektrárna pomáhala zásobovat rebelský odboj. IS měl tedy všechny možné důvody, aby město ovládl.

Nebyl sám. O město pravidelně sváděly boje režimní síly a rebelská Svobodná syrská armáda (Free Syrian Army – FSA). Ve městě se též nacházeli bojovníci al-Káidou založené místní milice, Fronty al-Nusrá, k níž příslušeli i bojovníci uskupení, které bude známé jako Islámský stát. Odlišné strategie vedly k rozštěpení skupiny, přičemž k rodícímu IS se přidali zahraniční bojovníci se přidali k rodícímu se IS. Díky jejich pomoci IS převzal centrum Fronty al-Nusrá v Ataribu.

Místní pobočka FSA, složená především z lokálních bojovníků, věděla, že proti velmi motivovaným, tvrdým a neústupným členům IS nemá šanci. Navíc, IS – zatím – neprojevoval vůči nim nepřátelské tendence a přes veškeré ideologické rozpory měly společného nepřátele – režim Bašára Asada. Ačkoliv de facto byl IS vládcem města, působil tam za tiché podpory FSA.

Jak IS získával podporu?

Ačkoliv zprvu se zdálo, že IS je ochoten koexistoval ve městě s dalšími rebelskými skupinami, brzy začal usilovat o kompletní nadvládu. Začal povzbuzovat členy z jiných rebelských skupin, aby dezertovali a přidali se k nim. Návnadou, která se ukázala jako velmi funkční, byla nabídka služeb pro veřejnost, které jiné skupiny nebyly schopny přebít či vůbec poskytnout.

Např. když nebyl k dispozici plyn na vaření, „Daesh (místní označení pro IS) začal poskytovat levnější sazby lidem, kteří se registrovali v jeho centru,“ vzpomíná si místní aktivista Waleed. Totéž IS učinil, když nebyla pitná voda. Využil vodního tankeru a distribuoval vodu zdarma svým členům a jen za mírný poplatek těm, kteří svá jména zaregistrovali v jeho centru. „V důsledku toho se lidé začali připojovat k IS," podotýká Waleed.

IS si nabídkou dodávek tisíce litrů nafty kupoval revoluční městkou radu za podmínky, že jej nechá volně působit. Zároveň ji ale ostře kritizoval a poukazoval na její nefunkčnost, přičemž sám sebe vykresloval jako nejlepšího krizového managera, jehož si město může představit. Jeho cílem bylo obrátit místní proti městské radě.

Svou efektivnost se pokoušel zdůraznit především v oblasti soudů. Aktivista Mosab si vzpomíná, že jeho přítel měl automobilovou nehodu a jeho zbraně mu během zmatku byly ukradeny z auta. Podal si stížnost u místního soudu, ale nic se nestalo kvůli nedostatku důkazů. Následně si podal stížnost u soudu spravovaného IS. O pár dní později, IS našel podezřelého, obvinil ho a vrátil okradenému muži zbraň – která však nebyla jeho. IS se neostýchal nutit lidi k nedobrovolnému přiznání, jen aby se ukázal jako síla schopná dostát spravedlnosti.

Porážka IS

Jak IS vycházela tato taktika, začal se opojen mocí chovat stále tyranštěji. Zatčení, únosy a vraždy těch, co se mu dovolili oponovat, bylo na denním pořádku –ačkoliv IS neustále popíral, že by s tím měl co do činění. S využitím peněz a dalších pák zřídil širokou síť informátorů, aby lépe porozuměl místní dynamice, získal příznivce a eliminoval potenciální hrozby. Tato síť vytvořila nedůvěru mezi lidmi, kteří nevěděli, kdo k ní patří a kdo je tedy může špehovat. Mnoho lidí, aby se ochránilo, se k IS raději přidalo.

Arogance IS nakonec stála za jeho pádem. Jeho izolace města, šikana obyvatel a okázalé ignorování místních autorit vedlo k výbuchu rebelie. Rozčilený IS pohrozil, že město vyhladí. Tím však přilil pouze olej do plamenů nespokojenosti. I ti, kteří se zdráhali, nyní vnímali IS jako existenciální hrozbu. Síly IS ve městě byly obklíčeny a vpády jejich vnějších spolupracovníků odraženy.

Podle Haida úspěch ve vyhnání IS stál na několika pilířích. Předně to byla solidarita mezi obyvateli města, jejich společná vůle postavit se proti teroristické skupině. Neméně důležité bylo ale rozhodnutí neuplatňovat princip kolektivní viny a poskytnout příležitost k návratu podporovatelům IS. Místní vůdci a autority jim slíbily zajištění bezpečí, pokud se rozhodnou nebojovat za IS a mnozí bojovníci se rozhodlo opravdu na základě tohoto slibu složit zbraně.

Haid si myslí, že podpora lokálních komunit jakými jsou obyvatelé Atabiru, by měla být cílem USA a jimi podporovými sil pro ukončení války. Tyto komunity jsou totiž schopné vyvinout vlastní alternativní strategie boje s IS a jinými teroristickými skupinami. Musí však být adresovány ty sociální a politické problémy, které umožnily IS, aby získal v Sýrii značnou podporu. Bez toho hrozí, že na jeho místo nastoupí ideologicky podobná Fronta al-Nusrá. USA a jeho spojenci by také neměli uplatňovat princip „oko za oko, zub za zub.“ Měli by být ochotni umožnit členům IS se integrovat zpět do lokálních komunit. Podle Haida příklad Atabiru ukazuje, že je to možné.