Sýrie bez Asada? Stále větší počet Syřanů je připraveno jej uznat za prezidenta

Aleppo bylo centrem rebelských vojsk. V průběhu bojů se syrskou režimní armádou byly jeho části zničeny dopadajícími bombami, vystřelených jak režimem, tak rebely. A obyvatelé mají pro obě strany vynahrazenou stejnou dávku hněvu, píše Vohraová. Někteří však dávají větší vinu za destrukci města rebelům. Např. Fátima obviňuje rebely z toho, že na město přivolali hněv státu. „ Ozbrojenci, Front al Nusra (al-Káidou založené rebelské uskupení) byli tady a kvůli nim to tady bylo bombardováno," řekla.

Těmito „ozbrojenci“ myslela taktéž Svobodnou syrskou armádu, považovanou USA a dalšími západními státy za umírněnou sílu v Sýrii. Ačkoliv ideologicky odlišní, s al- Nusrá FSA pojí odpor k Asadovi. Pro Asada však toto pragmatické spojenectví je svým způsobem darem z nebes, protože mu umožňuje v rámci boje s teroristickou buňkou al-Káidy i bombardovat své odpůrce FSA. A jak vidmo z výpovědi Fátimy, obyčejní Syřané nehledí na to, kdo zastává jakou ideologii, ale pouze na to, že jejich domovy jsou zničené, jejich příbuzní a přátelé mrtví a oni se nacházejí v těžkých podmínkách kvůli touze rebelů po odstavení Asada a Asadově odvetným opatřením.

Otřeseni a znechuceni z dlouhotrvající, šestileté války a rozčarováni rozštěpenou opozicí plnou džihádistů, Syřané netouží po ničem jiném po naplnění svých základních životních potřeb. Ačkoliv pro ně režim dělá málo, pokud vůbec něco, stále větší počet Syřanů jej začíná vnímat jako jedinou šanci pro obnovu své země do stavu, který by se blížil normálu. Myslí si, že to je spíše Asad než rebelové, kdo jim pomůže postavit školy, zdravotní zařízení a zavést do jejich měst a vesnic vodu a potraviny.

Syřany opovrhují opozicí pro neustálé boje mezi jejími rozmanitými skupinami, jenž ji tvoří. „Čekání na ukončení války je jako čekání na Godota, "řekl Vohraové jeden muž z Damašsku. „Slyšíme - ne jen slyšíme, cítíme, jak nás padají miny. Džihádisté a jejich kluci jsou v Jobaru (čtvrť na východě Damašku). Na nás útočí a také bojují mezi sebou. Jaká je to opozice?“

Pocit, že neexistuje žádná alternativa k Asadovi, se neobjevuje pouze v Sýrii. V posledních několika týdnech sbor bývalých podporovatelů opozice naléhá na to, aby se svět a především sami Syřané vyrovnali s Asadovým pokračujícím vládnutím. Dokonce Saúdská Arábie, jenž stála v čele protiasadovské koalice blízkovýchodních států, svolala vyjednavače povstalců za účelem nalezení nové strategie. Též britský ministr zahraničí Boris Johnson nakonec připustil, že trvání na odstavení Asada od moci bylo nerealistické.

Nicméně, uznání Asada neznamená, že zmizí problémy s jeho vládou a že rebelové zlomí hole, na kterých nesly vlajky svého rozhořčení. Část Syřanů uzavírá tichou smlouvu mezi sebou, aby počkala na další den, kdy by mohla prosadil své politické zájmy. A ačkoliv dnes je opozice v Sýrii vnímána s výrazným opovržením, neznamená to, že Asad je vítán s oslavami.

Spíše převažuje strach. Např. mladá žena Jenana Shammaová, která během konfliktu žila v Libanonu, se zdráhá mluvit o odpovědnosti vlády za válku. „Vlastně nechci říkat nic o vládě," odpověděla na otázku, kdo je vinen válkou, jenž ji vyhnala. Feras al-Farra, trenér a národní hráč, je ochoten mluvit o svých spoluhráčích zabitých během povstaleckého bombardování, ale otázkám spjatých s politikou se vyhýbá. „Jsem sportovec. Tato otázka není o sportu, "řekl. „Promiň, nemůžu mluvit o vládě."

Podle Vohraové není žádnou složitou hádankou, proč Syřané nechtějí kritizovat obnovující se režim. Za své setrvání u moci vděčí Asad ve velké části jeho zpravodajským službám, ochotným si ušpinit roce. Amnesty International v srpnu oznámila, že nejméně 75 000 Syřanů „zmizelo" od začátku povstání. V období od září 2011 do prosince 2015 bylo jen v nechvalně proslulém vězení Saydnaya zabito 13 000 lidí.

Vzrůstající podpora režimu mezi Syřany není, jak se snaží asadovská propaganda namluvit, ani tak důsledkem neochvějné ochoty Asada bránit „sekulární Sýrii“ jako důsledkem únavné války, hříchů opozice a zoufalství milionů lidí, toužících po návratu základních služeb, podotýká Vohraová. Nenávist k válce a opovržení vůči povstalcům nejsou totéž jako trvalý mír a bude otázka budoucích let, zda to vůbec stačí na jeho uzavření.