„Život v IS byl nejlepší čas mého života,“ tvrdila Němka a odešla do Sýrie. Teď touží po návratu

Spiegel už o ní jednou psal, ještě před tím než se vydala do Sýrie a provdala se za jednoho z bojovníků IS. Před více než dvaceti lety, v sedmi letech (nyní je jí 32 let), byla Nadja unesena vlastním otcem, jenž byl libanonského původu. S Nadinou matkou byl rozveden a byl ve vězení za držení drog a další přestupky. Svou dceru unesl během dovolenky. Němečtí úředníci mu dali cestovní pas a dovolili mu, aby opustil zemi.

Nadja žila v Libanonu sedm let, navštěvujíc koránskou školu. Její matka při několika příležitostech odletěla do Bejrútu a sledovala Nadji školní autobus taxíkem. Nic jiného dělat nemohla, protože dobře věděla, že libanonské soudy v takových případech důsledně dávají děti do péče otcům.

Když se Nadja dosáhla 14 let, její otec jí donutil provdat se za bratrance, který žil ve Weinheimu. „Ohrožovali mě a říkali, že kdybych mluvila nebo se pokusila utéct, zabijí mne,“ vzpomíná si Nadja. Brzy se jí narodilo první dítě a v jejích 18 letech druhé a po něm další. „Rok jsem trpěla úzkostí a myslela si, že umírám. Nemilovala jsem toho muže a cítila se, jako kdybych jen hrála. Ale moje víra v tomto období se zvětšovala. Prorok Mohammed se mi objevil ve snu. Zahalila jsem se v islamistickém stylu a dodržovala modlitby. To mi dodalo klid.“

Nový život v IS

Když jí bylo 26 let, opustila svého manžela a tři děti, přestěhovala se do ženského útulku. Na Facebooku hledala zbožného muže a našla jej v osobě německého Turka, který s již připojil k IS v Rakce. „Říkal, že bych měla přijít rychle a že by tam bylo možné vést islámský život.“ V roce 2014 turecká vláda ještě nehlídala hranice, aby se džihádisté mohli připojit přes Turecko k IS, a tak i Nadja se lehce dostala do Rakky.

Zde se znovu oženila znovu otěhotněla. Po chvíli nový manželský pár přestěhoval do města Tal Afar v Iráku, kde její manžel ztratil nohu při bombovém útoku. Jako invalida pracoval na telekomunikačním úřadě. V roce 2017, kdy začalo být jasné, že IS je na pokraji sil, její manžel se rozhodl svou rodinu poslat pryč. Byli zadrženi na kurdském stanovišti a strávili 18 dní ve vězení v Kobani před odesláním do uprchlického tábora Ain Issa, kde se nacházejí v sekci pro následovníky IS, společně s 12 ženami a 34 dětmi. Manžel Nadji je zatím stále v Rakce.

Nejlepší čas jejího života – pod vládou IS

Nadja jen nerada mluví o terorismu IS. Říká, že většinu času byla ve svém domě. Její denní život sestával ze starání se o děti, vaření, uklízení, čtení Koránu a příležitostného sledování filmů. Odmítá, že by mohla jako jiné ženy být rekrutována do bojů za udržení IS, protože se bojí střelných zbraní. „Chtěla jsem tiše žít v islámském světě, sloužit Bohu a vychovávat mé děti." Neměla ani kontakt se sousedy v Sýrii i v Iráku. „Vždycky jsem byla zvyklá být sama a to mě neobtěžovalo," řekla.

Na počátku jejich vztahu by prý neměla ani problém, kdyby se jí manžel našel druhou ženu. Později, když ztratil nohu a ona o něj pečovala a byla s ním těhotná, by už takovou možnost prudce odmítla. „Já ho tak moc milovala, že jsem nikdy nepozvala své přítelkyně na návštěvu. Měla jsem strach, že by se s nimi též oženil. Byl pro mne všechno, můj manžel, můj otec, můj přítel,“ tvrdí vášnivě a dodává, že: „ čas strávený pod vládou IS byl nejlepší čas mého života.“

Možný návrat do Německa?

Když je teď v uprchlickém táboře, ráda by se vrátila do Německa. „Chci, aby mé děti byli někým, chci, aby měli normální život. Ne tak zlomený jako byl můj." Jalal Ayyaf, ředitel tábora Ain Issa, tvrdí, že by jí hned propustil, kdyby přišel někdo z její rodiny nebo z německých zpravodajských služeb a byl ochoten převzít za ni odpovědnost. „Zjistili jsme, že je spolupracující a rozumná. Zpravodajská agentura také proti ní nic nemá, jinak by jí nepřivedla sem."

Její matka se nikdy nevzdala naděje, že opět uvidí svoji dceru a přivede ji zpět ze Sýrie. Neví ale, zda by to bylo možné, když její dcera do země vstoupila ilegálně. Němečtí úředníci se k případu nevyjadřují. Podle Nadji jí místní úředníci, kteří ji zpočátku vyslýchali, řekli: „Vaše země vás nechce. Co s tím můžeme dělat?"