Staráme se o cizí uprchlíky a na vlastní kašleme, rozčiluje se senátor. Jsou to cizinci ve vlastní zemi

Ali patří ke komunitě Hazara, menšinové šiitské sekty, která sídlí převážně v Pákistánu, Afghánistánu a Íránu. Sunnitští extrémisté dlouhodobě míří na šiíty, ale Hazarové mají na zádech mimořádně velký cíl. Zatímco je obvykle těžké fyzicky rozlišit mezi šiíity a sunnity, Hazarové mají charakterické rysy obličeje – směsici mongolského a středoasijského původu – které umožňují jejich identifikaci. Mnoho z nich navíc žije v Kvétě, hlavním a největším městě Balúčistánu, což z nich činí ještě snadnější cíle.

Útoky na půlmilionovou komunitu jsou na denním pořádku – celkově se jich odehrálo už asi 1400. Např. v roce 2013 v Kvétě vybuchla bomba, která zabila více než 90 šiítů. Daud Changezi, který se jen těsně zachránil, nyní raději pracuje doma jako konzultant pro různé neziskové organizace. Cítí, že ale pracovně stagnuje. Oblíbenou součástí jeho práce byla práce v terénu, tu ale nyní nemůže vykonávat. Přesto je na tom lépe než jiní jeho přátelé a známí. Jeden z nich např. musel zavřít svůj obchod s mobily a nyní žije jako uprchlík v Indonésii.

Drsné útoky přinutily vládu začít poskytovat Hazarům zvláštní ochranu. Polovojenské síly zvané Hraniční sbory vytvořily kontrolní stanoviště u hlavních vchodů do oblastí, kde žijí Hazarové. Každý, kdo by tam chtěl jít, je nyní zastaven a kontrolován.

Toto opatření sice poskytlo Hazarům minimálně větší pocit bezpečí, zároveň ale mělo i negativní důsledky. Komunita byla izolována. Ekonomika následkem toho neprosperuje. Ahmed Ali Kohzad, politik a člen Hazarské demokratické strany, podotýká, že jeho komunita měla obchody a úspěšnou dopravu po celém městě. Nyní nemají nic z toho a jsou odkázáni jen na jejich vlastní oblasti.

Toto „ekonomické přiškrcení“ má vícero podob. Např. jednomu členovi komunity byla nabídnuta lukrativní práce mimo město. Jelikož byl ale jediný syn, rodina jej přinutila zůstat. Strach ze smrti vede k tomu, že 70-80% mladých Hazarů raději dělá špatně placené práce než aby šli přes neklidnou oblast na vysokou školu. Problémem je též sociální izolace. Hazarské děti se učí jen jeden jazyk a jednu kulturu a nejsou připraveni na život v multikulturním světě.

Opomíjení uprchlíci

Kvůli násilnostem hazarští Pákistánci prchají ze země. V tranzitních táborech v Indonésii čekají spolu se svými soukmenovci z Afghánistánu a Íránu na to, aby jim UNHCR (agentura pro uprchlíky OSN) pomohla usadit se v jiné zemi. Protože Indonésie neuznává uprchlíky, nemohou se zapsat do školy, pracovat nebo cestovat.

Muhammad Tallal Chaudry, pákistánský ministr vnitra, nicméně sdělil, že vládní instituce nemají žádný záznam o migraci specifické etnické skupiny do cizích zemí. Reagoval tak na otázku Senátu ohledně migrace přibližně 70 000 Hazarů do Austrálie, Indonésie a Nového Zélandu. Podle ministra „neexistuje žádná specifická kategorie informací o etnických skupinách," uvádí web Pakistan Today.

Senátor Farhatullah Babar řekl, že špatná situace Hazarů nebyla řešena vládou ani politickými stranami. Podle něj se i ti, co odešli ze strachu o svůj život do Austrálie vystavují nebezpečí, že se stanou potravou pro ryby, protože Austrálie oznámila, že nebude už přijímat žádné uprchlíky přijíždějící na lodi. Senátor přirovnal Hazary k jiným utečencům trpícím nejasným osudem, Rohingům, utíkajícím z Barmy, za které se staví celý muslimský svět včetně Pákistánu. „Zvyšovali jsme hlas pro Rohingy, ale ne pro Hazary“, zkritizoval pákistánské politiky senátor.