Golany navždy Izraeli? Trump všechno měří silou. Nemůže být větší iluze, píše francouzský večerník

Síla jako jediný nejvyšší princip nad všemi jinými

Byly doby, kdy úzké vztahy mezi Spojenými státy americkými a Izraelem nebránilo Washingtonu hrát na Středním Východě roli „počestného prostředníka" k dosažení míru. „Bylo to v době, kdy ochrana Izraele nebyla považována za neslučitelnou s dodržováním společných pravidel, mezinárodního práva, jakkoliv byla křehká a sporná. Byly to časy, kdy síla nebyla považována za definitivně jediný nejvyšší princip nade všemi jinými. Ten čas se zastavil s příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu," píše večerník.

Nový prezident Spojených států si ale přinesl přinesl s sebou „další měřidla" pro naprosto „jiné účely". Nadešel čas , v němž se daří pohrdání myšlením, ale i znalostí spisů. Upřednostňuje se krátkodobý efekt, jenž umožňuje „vypnout hruď", bez toho, že bylo jasné, co přinese zítřek. Do této perspektivy se zapisuje i přání amerického prezidenta, vyslovené ve čtvrtek 21. března, uznat anexi syrských Golan, dobytých Izraelem vojensky v roce 1967. „Žádný prezident tak neučinil," pyšně oznámil Donald Trump ve čtvrtek, jako kdyby to zakládalo ono „patřičné kritérium" v komplikovaném Orientu, míní Le Monde.

Donald Trump odůvodnil tento svůj výrok „bezpečnostním argumentem", pro který Izrael pohrdá mezinárodními hranicemi, pocházející již z roku 1923, tedy mnohem dříve, než vůbec vznikl židovský stát. Neopomněl zdůraznit, že by nějakým způsobem jeho rozhodnutí souviselo s blížícími se parlamentními volbami 9. dubna, což doplnil sdělením, že mu to ani „nepřišlo na mysl", což večerník označuje za „hrubou ignoranci", pokud již rovnou nedělá ze svých partnerů „naprosté imbecily".

Trumpovo kompletní sladění s izraelskými postoji

Americký prezident tak opět jednostranně a najednou ťal do tématu, zanechávaje své tradiční spojence před „hotovou věcí", což není právě nejlepší záruka pro další vývoj. Náhoda tomu chtěla, že Donald Trump nalezl v izraelském premiérovi Benjaminu Netanyahuovi, zmítaném sérií afér, „naprostého přisluhovače", jehož jedinou snahou je nyní pouze „politické přežití". Mezi důvody, které tento „silácký kousek" opravňuje, uvádí Trump na prvním místě iránskou hrozbu, což jistě nebude Írán nadále obtěžovat, stejně jako tomu bylo v minulosti, v jeho nynější snaze angažovat se v Sýrii, tentokrát díky občanské válce, jež zatřásla režimem Bašara Asada.

Paradoxně to ale bude ale naopak pro Írán příležitostí, aby svou přítomnost obhajoval ve jménu „arabské kauzy". Stejně se může chovat i damašský diktátor, pro něhož to bude jistě důvod, jak „odvrátit pozornost od svých zločinů". Inspiraci mohou získat i další, píše Le Monde, pro něž bude toto porušení mezinárodního práva, už jenom otázkou mocenských sil.

„Můžeme se ostatně obávat, že se prezident Spojených států u toho jen nezastaví na cestě. Že izraelsko-palestinský mírový plán, který slíbil od svého příchodu do Bílého domu, je součástí tohotokompletního sladění s izraelskými postoji, jež povede k novým ponížením Palestinců po jednostranném uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele. Izraele, bez jakékoli zmínky o legitimitě jejich nároků na východní část města, rovněž dobyté silou," píše večerník.

Donald Trump se domnívá, že tímto „jednoduchým vzkazem" vyřešil jedním kliknutím jeden z „pulzujících sporů". Zdá se, že si dnes myslí, že jeho účet na Twitteru tímto vzkazem „změnil na věčnost jméno majitele". „Těžko představit si nebezpečnější iluzi," míní Le Monde.