Co znamená dohoda s Íránem pro USA? Trumpovi poskytla únikovou cestu

Tento krok přišel doslova v hodině dvanácté, pouhou hodinu a půl před vypršením Trumpova ultimáta. Pokud by k dohodě nedošlo, hrozily USA masivními údery na íránskou energetickou a dopravní infrastrukturu. Příměří je však podmíněno tím, že Írán zcela otevře Hormuzský průliv pro komerční dopravu a zastaví veškeré nepřátelské akce, což tamní režim přislíbil, ačkoliv stále trvá na své „nadvládě“ nad touto vodní cestou.

Pro Donalda Trumpa tato dohoda znamená vysvobození z mimořádně nebezpečné pasti. Stál před volbou mezi drastickou eskalací, kdy hrozil vyhlazením celé jedné civilizace, nebo ústupem, který by fatálně podkopal jeho důvěryhodnost. Ačkoliv si prezident pravděpodobně koupil jen dočasný oddech, trhy reagovaly okamžitě – cena ropy poprvé po několika dnech klesla pod 100 dolarů za barel a na akciových trzích zavládl opatrný optimismus.

Zda za íránskou ochotou k ústupkům stojí skutečně Trumpovy šokující výhrůžky o „smrti íránské civilizace, která se již nikdy nevrátí“, zůstává nejasné. Jisté je, že takto agresivní a pobuřující rétorika nemá v moderní historii amerického prezidentství obdoby. I kdyby čtrnáctidenní příměří vedlo k trvalému míru, způsob, jakým Trump se světem komunikuje, zásadně mění pohled na USA jako na garanta globální stability.

Vnitropolitická scéna v USA na Trumpova slova reagovala bouřlivě. Demokraté v čele s Chuckem Schumerem a Joaquinem Castrem mluvili o úpadku prezidentského úřadu a někteří dokonce volali po Trumpově odvolání. Překvapivé však bylo, že se k nim přidali i někteří vlivní republikáni. Například kongresman Austin Scott označil prezidentovy komentáře za kontraproduktivní a senátor Ron Johnson varoval, že bombardování Íránu by bylo „obrovskou chybou“.

Bílý dům se pravděpodobně bude bránit argumentem, že tato tvrdá strategie přinesla své ovoce. Pro prezidenta, který čelí klesajícím preferencím, vnitrostranické kritice a ekonomickým potížím způsobeným drahými energiemi, je jakákoliv cesta ven z aktivního konfliktu politickou úlevou. Trump ve svém prohlášení uvedl, že americké vojenské cíle byly již „naplněny i překonány“, čímž si připravil půdu pro vyhlášení vítězství.

Skutečnost je však složitější. Ačkoliv byla íránská armáda značně oslabena a někteří vysocí představitelé režimu byli zabiti, hlavní americké cíle zůstávají nejisté. Stav íránského obohaceného uranu, základního kamene jaderného programu, není znám a Teherán si nadále udržuje vliv na své regionální spojence, jako jsou húsíjští povstalci v Jemenu.

Právě íránský postoj naznačuje, že nadcházející dva týdny jednání budou extrémně náročné. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí sice potvrdil zastavení „obranných operací“, ale dodal, že USA přijaly „obecný rámec“ íránského desetibodového plánu. Ten zahrnuje stažení amerických vojsk z regionu, zrušení sankcí a vyplacení válečných reparací, což jsou podmínky, na které Trump pravděpodobně nikdy nepřistoupí.

V tuto chvíli lze situaci vnímat jako částečné politické vítězství Donalda Trumpa – dosáhl odkladu hrozící katastrofy silou své rétoriky. Dlouhodobé náklady jeho slov a činů, stejně jako dopady samotné války, se však teprve projeví. Příměří je pouze odkladem, nikoliv konečným řešením, a svět bude s napětím sledovat, zda se diplomatům podaří v této krátké lhůtě zabránit návratu k otevřenému násilí.