Peklo uprchlického tábora. Migrant promluvil

Jídlo jednou denně

"Byl jsem tam měsíc a tento pobyt byl vyčerpávající. Přijel jsem z východní Evropy a vše, co jsem měl, bylo triko a džíny, žádný stan, žádný spacák. Když prší, je to hrozné - a pršelo hodně; poslední týden, co jsem tam pobýval, byla oblast, kde všichni Syřané hromadně kempují, vytopena. Jistý Syřan mi dal bundu a v pomocném středisku jsem dostal nějaké oblečení. V době, kdy jsem tam v srpnu pobýval, bylo v Džungli zhruba 150 Syřanů," vzpomíná uprchlík.

"Ve středisku se nacházely záchody, ale ty v Džungli jsou tak špinavé, že se nedají použít. Lidé prostě musí jit, kamkoliv mohou. V kempu jsou sprchy, které můžete použít. Jsou otevřené od poledne do 19 hodin. Musíte ale vystát frontu na lístek a každé ráno je venku dav dvou set čekajících lidí. Dostat se do sprchy jsem se pokoušel denně po celý týden, ale nakonec jsem to musel vzdát. V Džungli jsem neviděl mnoho žen; myslím, že rodiny zůstávají v pomocném středisku," pokračuje Syřan.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde. 

"Dostanete jedno jídlo denně. Fronta zabere hodinu, či dvě. Děti mají přednost a je to dobré jídlo - maso s chlebem, nebo rýží. Jíst jednou denně ale není dostatečné. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl dovolit koupit sušenky, které jsem jedl večer - v Džungli jsou obchody, které jsou levnější než ty v Calais. Místní nás neměli rádi," uvádí Mallah.  

"Několik prvních dní jsem se musel vplížit do zdravotnického stanu, abych se vyspal. Každou noc jsem viděl vracet se lidi, kteří se zranili při pokusu naskočit na vlaky, se zlámanýma rukama či nohama. Zdravotnické centrum nedokáže pomoci všem. Když jsem si poranil nohu při pokusu dostat se na vlak, (lékař) se na mě ani nepodíval, jak tam bylo přeplněno," dodává muž prchající před krvavou válkou ve své zemi.    

Místní pomáhali i uráželi

"Snažili jsme se naskakovat na vlaky, abychom se dostali do Spojeného království. Abyste to mohli zkusit, musíte jít několik hodin na nádraží. Občas, když jsme se vraceli, nás místní zahlédli a ukázali nám vztyčený prostředníček, jakoby říkali: Nezvládli jste to," vybavuje si Mallah.

"Nakonec jsem dostal stan. Byl tam starý muž, který se snažil dostat do Spojeného království, ale už to vzdal. Namísto toho zamířil do Německa, tak mi ho dal. Žil jsem v něm dva týdny, pak mi ho ale ukradli," vysvětluje mladík, kterému se nakonec podařilo dostat do Británie.  

"Občas se stalo, že do Džungle přišli místní dobrovolníci a dali nám jídlo a oblečení. Při jedné takové příležitosti jsem dostal nějaké potraviny; jindy, když pršelo, mi někdo dal boty. Od těch lidí to bylo velmi laskavé jednání," oceňuje uprchlík.  

"Ostatní Syřané, které jsem potkal v Džungli, prchali před válkou a hrozbou smrti. Ztratili své domovy; mnoho z nich, jako já, zběhlo z armády. Mnozí měli ve Spojeném království rodiny a chtěli se s nimi shledat. Jeden z mužů, které jsem potkal, chtěl zůstat ve Francii, ale vzdal to, když zjistil, že by musel v Džungli čekat tři měsíce, než mu vydají dokumenty. Bylo to tam příliš strašné," píše Mallah.   

"Nikdy bych se do Džungle nevrátil, leda bych tam šel pomáhat. Skutečně bych tam jednou chtěl nějak pracovat jako dobrovolník. V létě to bylo už tak špatné. Nedokážu si představit, jaké to tam bude v zimě," uzavírá imigrant.