Ostrá kritika Evropské unie: Vede k násilí, zní z USA

Národní nebo nadnárodní správa?

„Na konci druhé světové války se obecně věřilo, že nacionalismus byl hlavním zdrojem hrůz, které právě zdevastovaly velkou část světa. Proto se snadno uvěřilo tomu, že když se upustí od národnostních států, udělá se krok k ukončení válek, jelikož se zruší jejich příčina," uvádí Rowleyová a Johnstonová.

Na druhou stranu zde ale podle nich v téže době existovaly i snahy směřující opačným směrem; jednalo se zejména o bývalé kolonie padlých koloniálních velmocí, jakou byly například Velká Británie nebo Francie, kde naopak k myšlenka míru a svobody stavěla na národní suverenitě.

„Ale dnes, 70 let od skončení druhé světové války, nám zkušenost nabízí ohledně těchto dvou protichůdných ideálů, tedy nadnárodní správy a národní suverenity, poučení z praxe," píší. Podle nich pak hlavní světové mocnosti a jejich spojenci často používají příkladu vnitřních konfliktů v zemích třetího světa jako důkaz, že nadnárodní správa funguje lépe.

Demokracie za každou cenu

Rowleyová a Johnstonová varují, že mocnosti následně tohoto argumentu zneužívají a překroutí jej v tvrzení, že „národní suverenitu je nutné porušovat za účelem ochrany ‚lidských práv' a zavedení demokracie." Upozorňují, že „nebezpečí ‚genocidy' se stalo oficiální záminkou USA a NATO propagovat a provádět vojenskou intervenci. S katastrofálními následky."

Kritizují například válku v Libyi, která vedla ke změně režimu a která podle nich „v podstatě Libyi zničila"; NATO a USA přitom tyto činy odůvodňovaly tím, že je jejich „odpovědností chránit". Varují také, že to není ojedinělý problém, ale že to jen odhaluje násilí a války, které se ukrývají pod rouškou „globální správy".

Evropská unie se podle nich stala „laboratorním experimentem, který má ukázat, co se stane, když velký a stále rostoucí počet suverénních států předá velkou část svých práv nadnárodní správě." Jak uvádí, vedlo to k tomu, že se slabší členové nuceně podřizují silnějším.

„I přes desetiletí plná proslovů, které tvrdily, že „všichni jsme Evropané," když dojde na lámání chleba, lidé se radikálně vrátí zpět ke svým národním identitám. Němci nesnáší Řeky, protože jsou dlužníky; Řekové nesnáší Němce, protože jim dluží. Tím spíš, že z tohoto dluhu není cesty ven," podotýkají.

Jako problém vidí také fakt, že jelikož k hlavním ekonomickým rozhodnutím dochází v Bruselu, snižuje se důležitost místních voleb. Ale na druhou stranu dochází v Evropě k pocitu rozčarování, který se následně mimo jiné projevuje v nízkém zájmu veřejnosti o Evropský parlament; lidé totiž nemají pocit, že by je reprezentoval.

„Demokracie nejlépe funguje v rámci malých okrsků," tvrdí a vysvětlují: „Čím větší celek je, tím méně demokratický může být." Na závěr pak dodávají: „Jednoduše řečeno: praxe tento ideál postupně zabíjí a ukazuje, jak může ‚světová parlamentní demokracie' nadělat víc škody než užitku; alespoň tedy ve světě, jaký existuje dnes a jaký bude existovat ještě nějakou dobu."