Kdo může za brexit? Profesorka má překvapivou odpověď

Arogance, lenost, oportunismus

Skutečnými hybateli dějin jsou podle liberálů společensko-ekonomické síly, přičemž marxistické pojetí historie dokonce tvrdí, že dějinný vývoj je určován materiálními podmínkami - mzdami, pracovními podmínkami a sociálními vztahy, vysvětluje akademička. Sama oponuje, že v momentech krize, jakou přineslo i britské referendum o vystoupení z EU a jeho dopady, jsou chyby osobností podstatné a za situace, kdy jsou věci značně vyrovnané, může počínání jednotlivců znamenat klíčový rozdíl.    

"Konsensus ohledně hlasování pro brexit zní, že vyjádřilo odpor k tomu, jak politici prosazují společenské změny bez souhlasu lidí, na něž (změny) dopadají," píše Cowardová. V tomto směru přiznává, že společenské síly byly zajisté důležité. Za překvapivé však považuje především množství fatálních obratů a zvratů, které se daly do pohybu na základě charakterových vad politiků, navíc v mimořádném roce, kdy v Británii značně posílila pravice a relevantní opozice se rozpadla.    

Bez přehnaného sebevědomí, arogance, lenosti, tichého souhlasu a oportunismu tolika klíčových hráčů by se pak Británie aktuálně nenacházela v současném politickém chaosu, který brexit vyvolal, soudí profesorka.

Otázka podle odbornice zní, jak daleko musíme zajít s myšlenou, že špatný úsudek založený na chybách jednotlivých aktérů přímo vedl k současné situaci. "Daleko," odpovídá si Cowardová. Připomíná, že arogance Tonyho Blaira ohledně Blízkého východu zdiskreditovala středo-levicovou politiku, frakční boje Eda Millibanda pak odstavily labouristy od moci a staly se východiskem pro přestavbu britské levice. Za klíčové označuje profesorka též volby v roce 2015, kdy liberálové vzali labouristům téma školného, přičemž "třídní chemie" a souhlas Nicka Clegga s Davidem Cameronem vedly ke zklamání liberálních voličů a faktickému výprasku pro Liberálně demokratickou stranu.   

Tato situace ponechala Camerona bez výzev, krom těch z jeho pravice, přičemž ze všech osobních chyb v tomto příběhu se právě ty jeho ukázaly jako nejkřiklavější, konstatuje expertka. Tvrdí, že Cameronova lenost a nedostatečný smysl pro detail charakterizovaný tiskem jako "Davidovo relaxování" vedly někdejšího premiéra k extrémní důvěře v referendum.

"Myslel, že může umlčet pravici spoléháním se na racionalitu voličů. Tento uvolněný přístup byl fatální," píše Cowardová. Deklaruje, že v sázce bylo příliš mnoho a jak se ukázalo, na detailech ohledně statutu referenda záleželo, přičemž Cameron nedokázal vidět blížící se nebezpečí a nechal odhodlanou pravici nastavovat agendu.

Boj o moc na prvním místě

Týdny po referendu představovaly období, které mnoho komentátorů popsalo jako řeckou tragédii, ve které jde jen o fatální sérii událostí rozpoutanou postavami, uvádí odbornice. Soudí, že konzervativce Michaela Govea a Borise Johnsona zřejmě motivoval spíše boj o moc než hluboké přesvědčení, navíc přecenili vlastní strategickou chytrost.

Johnson byl příliš dobrý v propojení se s náladami veřejnosti, užívání skvělých frází, opakování a do značné míry manipulování veřejného tlaku, čímž dosáhl výsledku, o který téměř jistě neusiloval, domnívá se Cowardová. Míní, že jeho sklíčená tvář ráno po hlasování ukazuje, že se zamýšlel stát spojujícím vůdcem po těsném hlasování pro setrvání v EU. Pád Govea pak pramenil z oportunismu, neloajality a přecenění své schopnosti vymanévrovat Johnsona, tvrdí profesorka.      

"Pochopitelně, charakter politiků je vždy klíčovým faktorem při určování směru událostí a politici přirozeně mají větší dávku osobních ambicí a mazanosti než běžní občané," deklaruje expertka. Zdůrazňuje, že za situace, kdy politické pojistky pracují dobře, pozornost je věnována detailům a silná opozice dokáže artikulovat veřejné obavy, charakterové vady a chyby politiků nejsou tolik podstatné. Dodává, že rozhovory o brexitu jsou ale velmi vyrovnané a veřejnost má jen malou šanci kontrolovat patřičná rozhodnutí.  

Současní britští politici podle Cowardové vykazují ještě více chyb než ti, jejichž špatný úsudek zavedl zemi do tohoto bodu.  "Nyní máme tajnůstkářkou a kontrolující premiérku vedoucí největší shromážděný tým vyjednavačů od mírových konferencí roku 1945," kritizuje akademička. Dodává, že tato situace nevzbuzuje důvěru v probíhající rozhovory u velké části voličů, jejichž přízeň by si měl kabinet zajistit ve volbách.   

Také vůdce opozice Jeremyho Corbyna považuje profesorka za ztělesnění vadného charakteru. "Jeho ješitnost mu brání vzdát se vedení, pozice, na kterou se jasně nehodí," nebere si servítky Cowardová. Konstatuje, že v méně nejisté době by posedlost kontrolou Theresy Mayové a Corbynova nepružnost nemusely tolik znamenat, ale není tomu tak za situace, kdy je třeba vůdců, kteří vidí širší obraz.

"Politika je klíčová, ale charakter je důležitější než kdy předtím," varuje Cowardová. Britové by si podle ní měli začít dělat starosti.