Císař Nero nebyl jen tyran a zvrhlík. Za jeho vlády nastal obrat, který zůstává záhadou

Čím starší dějiny, tím méně věrohodných písemných pramenů. Životy prvních 12 římských císařů zachytil Gaius Suetonius Tranquillus. Pro někoho nemá jeho spisek daleko k drbům a pornografii, při důkladném přečtení knihy ovšem zjistíme, že se Suetonius snažil být férový (objektivní). Ve středověku byl jako historik velmi oblíbený, nicméně z něj kolovalo především to, co mohlo křesťanství posloužit ke zdiskreditování pohanské antiky. Pak jsou dochované spisy ještě dalších římských historiků, což nám umožňuje Neronovu „krutovládu“ zrekonstruovat. Termín „císař“ používame pro zjednodušení. V době principátu totiž neměl římský panovník absolutní moc.

Nero začal velmi slibně

Nero měl zpočátku (rok 54 n. l.)specifické, pro Řím dosud nevídané postavení, protože faktická moc ve státě náležela ženě, Neronově matce Agrippině Mladší. Důkazem její nadvlády jsou pro nás mince, na kterých je zobrazen císař i jeho matka na jedné straně a jejich tváře jsou obráceny k sobě. Ovšem Agrippina má na nich dominantnější pozici, protože její jméno a tituly jsou na averzu a navíc v prvním pádě, kdežto Neronovo jméno je na reverzu a ve třetím pádě - mince mu jsou tedy pouze věnovány.

Nero si začal toto své ponížení rychle uvědomovat a vzdoroval mu symbolicky hned na dalších mincích z roku 55 n. l., kdy už hlavy hledí stejným směrem, přičemž Neronova podobizna je vpředu, čímž se naopak Agrippinino ztvárnění stalo méně výrazné. Toho si lidé zajisté všímali, a tak se postavení císaře opět vracelo na přední místo ve státě.

Stejně jako počáteční období vlády Caliguly (vlád 37 – 41 n. l.) je i prvních pět let Neronovy vlády (54 - 59 n. l.) hodnoceno pozitivně. Římský historik Aurelius Victor (žil ve 4. století) píše: „V průběhu pěti let byl tak výborný při zvelebování města, že pozdější císař Traianus často po zásluze říkával, že všichni císařové jsou vzdáleni tomuto Neronovu pětiletí.“

Podle Suetonia odmítl Nero kvůli svému mladému věku titul „Pater Patriae“ (Otec vlasti), který byl nedílnou součástí titulatury císařů. Nero si také „nedal ujít žádnou příležitost k dokazování štědrosti a mírnosti. Tíživější daně buď zrušil, nebo alespoň snížil.“

Také prostí Římané mohli být s Neronovou vládou spokojeni, protože dbal na plnění zásady „panem et circenses“ (chléb a hry). Často pořádal hry různého druhu: hry mládeže, hry v cirku, divadelní představení a gladiátorské zápasy. Pro římské císaře bylo pořádání rlzných velkolepých zábav a oslav vždy ošemetné. Na jedné straně chtěl panovník ukázat, že mu na lidu záleží, ovšem na straně druhé shromáždění většího počtu lidí na jednom místě pro císaře mohlo znamenat nebezpečí například vzpoury. Nero patřil k těm vládcům, který se tedy před lidmi neschovával v paláci.

Nero se držel politiky zvané „Pax Romana“ (římský mír), která spočívala v zachování míru ve značné části Evropy pod dozorem římských vojsk. Zmínku o mírumilovnosti Nerona nalezneme u Suetonia: „Nikdy nepojal ani přání na rozšíření a zvětšení říše. Zamýšlel odvést vojsko z Británie a upustil od toho jenom z ostychu, aby se nezdálo, že poškozuje otcovu (tj. Claudiovu) slávu.“Změna, kterou si nikdo nedokáže vysvětlit

Po roce 59 n. l. se Neronova vláda změnila k nepoznání

Můžeme zde vidět jistou paralelu s vládou císaře Caliguly, ovšem v jeho případě je možno změnu v chování objasnit např. neurologickým postižením mozku po proděláném zánětu mozkových blan. V případě Nerona ale nemáme žádné zprávy o chorobě či nějaké konkrétní události, která by vedla k proměně císaře v despotu.

Uvažuje se o tom, že v době císaře Nerona už byla moc panovníka natolik zakotvená v římském právním a společenském systému, že si panovník mohl jednoduše dělat, co se mu zlíbí. Ostatně Nero nebyl a není jediným vládcem, který se kdy nechal unést mocí a ztratil veškeré zábrany. S tím může souviset i Neronova náklonost k východním (orientálním) despociím, kde měl panovník neomezenou moc a nemusel brát ohledy na poradní sbory a úředníky tak, jak tomu bylo v Římě v dobách raného císařství (principátu 27 př. n. l. - 284 n. l.)

Nero se pokusil vymazat jakoukoli vzpomínku na císaře Augusta, zakladatele principátu. Nevyhýbal se ani tomu, aby se co nejvíce přiblížil římským králům, a to i kdyby se mělo jednat o podvod. Důkazem budiž opět úryvek ze Suetonia: „Byl jen málo vzdálen tomu, aby propuštěnkyni Akté k sobě spojil řádným sňatkem. Tajně proto poslal bývalé konzuly, aby křivě přísahali, že Akté pochází z královského rodu.“ Tuto pasáž lze vysvětlit tak, že se Nero již pokládal za držitele absolutní moci, a bylo tedy podle jeho mínění nutné, aby pojal za manželku ženu z královské rodiny. Zde připomeňme, že královská doba (8.- 6. století př. n. l.) byla pro Římany hrdé na republikánské zřízení tabu.

Historické prameny se nezmiňují příliš často o tom, na rozdíl od Caliguly, zda se Nero cítil bohem. V případě soudnictví a zákonodárství se ale pokládal za jediného možného soudce. Nero se již cítil jako „dominus“ (pán), tudíž měl moc nad životem a smrtí všech lidí: „Na soudě nevynášel rozsudek jen tak hned, ale až následujícího dne, a to písemně. V právním řízení zavedl takový způsob, že upustil od souborného projednávání a jednotlivé body probíral střídavě. Kdykoli se pak vzdálil k poradě se soudci, nepřipouštěl jakoukoli společnou a veřejnou úvahu, nýbrž sebral od každého soudce písemné vyjádření názoru, tiše a v ústraní si je pak přečetl a pak vyhlašoval za rozsudek to, co se mu zachtělo, jako by to byl názor většiny,“ připomíná Suetonius.

Nero pokládal říši za svůj vlastní majetek, s kterým může nakládat podle vlastní libosti. „Velmi toužil po nesmrtelnosti a věčné slávě, ale vedl si při tom neuváženě. Tak mnohým krajinám a místům odňal staré pojmenování a nahradil je novým, utvořeným ze svého jména; také měsíc duben nazval Neroneus; chystal se i Řím přejmenovat na Neropolis.

Císař na sklonku své vlády jednal naprosto rozporuplně. Buď nechával správu státu plně v rukách úředníků a senátu a nechával se sám opájet pocitem vlastní neomezené božské moci nebo naopak neuváženě zasahoval do gesce úřadů. Státní zřízení bylo ale prozatím postaveno na rovnoceném rozdělení pravomocí mezi principa a úřady.

Imperium se tedy pomalu začalo utápět v anarchii, přibývalo vojenských vzpour a protistátních spiknutí. Senát nakonec prohlásil císaře za nepřítele lidu, načež se Nero na útěku rozhodl pro sebevraždu. Jeho poslední slova údajně zněla: „Jakýžto umělec ve mně hyne!“ (Qualis artifex pereo).