Šelma nebo Antikrist: Kdo nebo co se skrývá za tajemným číslem 666?

V novozákonním bádání existují dvě teorie, kdy bylo Zjevení napsáno a proti jakému císaři tedy protestovalo. První teorie datuje Zjevení kolem roku 68-69 po Kristu, v době vlády legendárního císaře Nerona. Druhé teorie spojuje Zjevení s vládou císaře Domiciána, okolo roku 81-96 po Kristu. Vlády obou císařů měly společné rysy. Za obou se zvýšila intenzita pronásledování křesťanů. Oba si též nárokovali uctívání své osoby v míře, které překračovala i mantinely zavedeného imperiálního kultu. Oba tak měli dobrý motiv, aby sloužili jako předobraz rouhavé šelmy, osvojující si božské tituly a pronásledující své nepřítele.

Nynější bádání se spíše obrací k tomu, že Zjevení vzniklo za císaře Nerona. I když Domicián pronásledoval křesťany – jako i jiné náboženské směry -, činil tak jako chladný diktátor, který usilovně snažil o potlačení jakékoliv náboženské konkurence vůči jeho kultu. Nero, na druhou stranu, si v masakrování křesťanů liboval dělal z toho „show“. Křesťany nechával v arénách zápasit s lvy. Za jeho vlády měl být zabit apoštol Petr i Pavel. Nerův vliv na křesťanství je tak významnější než Domiciánův a proto spíše on se hodí do role naprostého nepřítele křesťanství.

Pro Nera svědčí i další faktory. Nero byl nesnášen samotnými Římany, pro které představoval dekadentního, mocí opilého císaře orientálního typu. V Římě se objevovali konspirační teorie, že Nero nezemřel a znovu se vrátí v čele perské armády. Osmá kniha apokryfických Sibyliných věšteb (židovské a křesťanské apokalyptické texty z druhého století po Kristu, které si přisvojovali autoritu známé římské věštkyně Sibyly. Se Sibylinými věštbami, o kterých referují římští historikové, tyto apokryfy zřejmě neměly nic společného) několikrát zmiňuje apokalyptický Neronův návrat, přinášející sebou zkázu a smrt. Historik Gaius Suetonius upozorňoval na souvislost mezi numerickou hodnotou písmem ve jméně Neru a ve frázi „zavraždil vlastní matku.“ V obou případech má vyjít 1005 (v řečtině). Stejný postup zřejmě aplikoval autor Zjevení. Řecké hláskování „ Nero Caesar“ (Nero císař) v přepisu do hebrejštiny se rovná 666.

Imperiální kult

Steven J. Friesen ve své knize Imperial Cults and the Apocalypse of John: Reading Revelation in the Ruins argumentuje, že ačkoliv Zjevení Janovo bylo napsáno v době Neronově, Apokalypsa jako celek útočí nejenom na Nera, ale na imperiální kult a římskou vizi světa obecně. V imperiální době byl v centru celého kosmu císař, kterému příslušeli pocty vynahrazené bohům. Badatelé se nedokáží shodnout, jestli Římané skutečně věřili, že císař je bůh nebo zda je se jednalo pouze o politický nástroj, který podobně jako např. spartakiáda vyjadřoval příslušnost k určitému politickému systému. Ať je odpověď jakákoliv, pro křesťany byl imperiální kult problémem, protože v jejich očích stavěl císaře na úroveň Boha.

Jak vypovídá korespondence Plinia mladšího s císařem Trajánem, křesťané byli pronásledování především proto, že se nechtěli účastnit obřadů imperiálního kultu, které byly povinné pro obyvatele Římské říše. Imperátorové a další vysocí oficiálové říše to vnímali jako nebezpečný politický precedent. Imperiální kult byl pojítkem rozmanitých částí říše, jeho nedodržování tedy vysílalo signál neposlušnosti a možné rebelie, které se císařové vzhledem k už tak křehké povaze impéria, vzešlého z ohňů občanského války, chtěli mermomocí vyhnout.

Imperátoři obecně nevykazovali tendence nahrazovat místní náboženské kulty jedním imperiálním. Imperiální kult byl ve většině případů včleněn do již existujícího náboženského systému. Právě tato přizpůsobivost a široká popularita – imperiální kult byl často iniciován od lokálních komunit – imperiálního kultu zřejmě vysoce znepokojovala autora Zjevení. Jeho výpad proti tajemné šelmě, jakožto i zhýralému Babylónu (Římu), jsou kritikou svůdné moci impéria, před jehož mocí „budou klekat všichni obyvatelé země“ (Zj, 13:8).

Zjevení Janovo není jediným textem Nového zákona, který se vymezoval proti imperiální propagandě. Zatímco Zjevení však vizi světa zvěstovaného imperiální mocí apokalypticky odmítalo, autoři evangelií zaujímali vůči imperiální propagandě mnohem komplexnější postoj. Samotný název evangelium odkazuje na imperiální rétoriku, která za „dobrou zprávu“ (jak zní doslovný překlad termínu z řečtiny) označovala nástup imperátora na trůn. Evangelisté si osvojovali imperiální slovník, který pak používali na toho, kterého považovali za pravého vládce světa –Ježíše Krista. A toto stanovisko s nimi sdílel i autor Zjevení.