Velká migrace v EU? Stále víc Rumunů odchází do ciziny, doma živoří

Ve Velké Británii žije podle posledního sčítání lidu 400 tisíc Rumunů, což z nich ihned po Polácích činí druhou nejvíce zastoupenou skupinu cizinců. Od roku 2014, kdy přestala platit veškerá omezení přísunu pracovní síly ze zahraničí (sedm let od vstupu Rumunska do EU), se tedy jedná o dvojnásobný nárůst.

Ačkoliv jejich počet stoupá, je naprosto vyloučené, že by mohli Rumuni časem takříkajíc zaplavit Británii, jak mnohdy straší různé probrexitové skupiny, neboť stále většina z nich hledá štěstí spíše v kulturně a jazykově spřízněnějších zemích, jako jsou Itálie, Španělsko a latinskoamerické země. Ostatně, kdo byl někdy na dovolené v Benátkách, Římě, nebo Miláně, si jistě vzpomene na rumunské žebračky u historických památek.

Podle statistiky OSN žije v zahraničí 3,6 milionu Rumunů, což je necelá čtvrtina rumunského obyvatelstva (20 milionu). V rámci členských zemí EU se jedná o čtvrtou největší diasporu po Velké Británii, Polsku a Německu. Demografové jsou momentálně toho názoru, že pokud bude tento trend neustále pokračovat, dosáhne do roku 2050 míra rumunského populačního úbytku 15 %.

Proč ale Rumuni odchází? Odpověď na tuto otázku je jasná. Ani vstup do EU v roce 2007 nepřineslo očekávané zlepšení. Podle Eurostatu žije více, než třetina Rumunů, včetně dětí, na hranici chudoby, nebo sociálního vyloučení. Zřejmě si ani členství v EU s tím nedokázalo poradit. Charitativní organizace World Vision Romania dokonce varuje, že 225 000 rumunských dětí trpí hladem. Jedná se zejména o venkovské oblasti.

Na otázku, proč se rozhodli opustit své domovy, proto drtivá většina rumunských přistěhovalců odpovídá, že kvůli svým dětem, kterým chtěli zajistit lepší život. Hledání naděje v cizině však není zadarmo. Podle průzkumů například většina rumunských žen pracujících v pečovatelských službách v západní Evropě trpí depresemi, jež si vysloužily název "Italský syndrom".

Důvod, proč nejsou rumunští rodiče často schopni své děti doma zabezpečit, nespočívá v tom, že by neměli pracovní návyky. Většina rumunských rodin je chudá navzdory tvrdé práci. Třetina rumunských zaměstnanců totiž pracuje za minimální mzdu a další pětina buď načerno, nebo za jinak nevýhodných podmínek.

Po pádu komunismu v roce 1989 se stalo Rumunsko typickou zemí bývalého Východního bloku, která byla přímo zlatým dolem pro zahraniční investory obchodujícími s levnou pracovní silou a usilující o přístup k přírodním zdrojům a nízkým daním. Většina postkomunistických zemí se však s přechodem k liberální demokracii a tržní ekonomice dokázala vypořádat, ale Rumunsko nikoli.