Schengen dostal nová pravidla. Co se mění pro Česko?

Evropská komise plánovala rozšířit podmínky, za nichž lze hraniční kontroly v rámci schengenského prostoru dočasně obnovit. Navrhovala třeba, aby členská země mohla střežit hranice v případě, kdy to sousední stát na vnější hranici Schengenu sám dostatečně nedělá. Poukazovalo se přitom na aktuální problémy - třeba na spor Itálie s Francií kvůli přílivu uprchlíků ze severní Afriky během takzvaného arabského jara nebo na kritiku Řecka, přes které do EU proudí uprchlíci z Turecka.

Poslancům se ale "změkčení" pravidel nelíbilo a trvali na tom, aby uzavření hranic v rámci Schengenu bylo zcela krajním a dočasným řešením. I nadále tak bude možné kontroly zavést pouze v případě akutního ohrožení bezpečnosti dané země, a to po konzultacích s ostatními členskými státy a Evropskou komisí.

"Migrace a překročení vnějších hranic velkým počtem státních příslušníků třetích zemí by samo o sobě nemělo být považováno za hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost", uvádí se v textu schválené zprávy.

Evropský parlament také schválil zavedení zcela nového nástroje: jednotlivé země Schengenu budou mít možnost spolu s unijními orgány provádět přepadové kontroly, pokud budou mít podezření, že jejich soused provádí nelegální hraniční kontroly.

Za předchůdce schengenské spolupráce lze považovat Saarbrückenskou dohodu z roku 1984, kterou uzavřela Spolková republika Německo a Francie. Týkala se řešení nekonečných front na hraničních přechodech mezi oběma státy v důsledku stávkové pohotovosti evropských dopravců.

V roce 1985 vyústila jednání o obdobných opatřeních se zeměmi Beneluxu v podpis Schengenské dohody mezi Německem, Francií a státy Beneluxu. Státy deklarovaly zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na společných, tj. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na hranicích vnějších. O pět let později všechny státy své úmysly znovu potvrdily podpisem Schengenské prováděcí úmluvy, která detailně stanovila veškerá opatření související se zrušením kontrol a s potřebnými kompenzačními opatřeními.

Zásadní změna standardního režimu na státních hranicích vyžadovala náročnou přípravu. Proto trvalo ještě dalších pět let, než začala být schengenská spolupráce naplňována v praxi. V březnu 1995 došlo k odstranění hraničních zábran a jediným znatelným důkazem překročení státní hranice se staly cizojazyčné nápisy či transparenty vítající řidiče na území sousedního státu. Rušení hraničních přechodů se v následujících letech rozšířilo do dalších evropských zemí.

Dne 21. prosince 2007 se součástí Schengenu stalo naráz 9 členských států EU: Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Velká Británie a Irsko se k Schengenu připojily jen částečně. Odmítly se podílet na všech aspektech schengenské spolupráce a vyjednaly si výjimku, že mohou nadále provádět kontroly na svých hranicích. Symbolika vzdání se kontroly na hranicích byla považována za příliš politicky spornou. Británie se zde odvolávala na svůj speciální status ostrova, kdy její hranice vždy znamenaly hranice s celým zbytkem světa a poukazovala na to, že na rozdíl od jiných evropských zemí nemá vnitrostátní průkazy totožnosti.