Z europoslanců jsou kočovníci, nadšení nejsou. Co se stalo?

Mezi europoslanci, kteří obvykle pracují v Bruselu, nyní sílí snaha přesvědčit země EU, aby změnou unijních smluv umožnily europarlamentu rozhodovat o jeho vlastním sídle.

V srpnu europarlament nezasedá, v říjnu jsou proto plenární schůze rovnou dvě. Budova ve Štrasburku je jinak 317 dní v roce prázdná, například parlamentní výbory jednají v bruselském sídle instituce. Další budovy parlamentu, kde pracuje jeho administrativa, jsou v Lucemburku.

Uspořádání mělo symbolizovat sbližování členských zemí, připomíná důvody historického rozhodnutí europoslankyně Judith Merkiesová z nizozemské Strany práce. "Původně pozitivní symbol evropské jednoty se ale stal symbolem velmi negativním," míní.

Nákladné přesuny lidí i listin, v unijním slangu označované za "létající cirkus", jsou podle ní snadným terčem kritiky ze strany hnutí, které evropskou integraci odmítají jako takovou. Problémem jsou ale i praktickým. V roce 2009 se podle statistik uskutečnilo zhruba 16.000 jednání mezi zástupci různých evropských institucí, které většinou sídlí v Bruselu, letos to zatím bylo okolo 40.000.

Parlament samotný přitom o redukci počtu svých sídel paradoxně rozhodnout nemůže, poslanci u Soudního dvora EU narazili loni už jen se snahou sloučit dvě říjnové schůze do jedné. Snahy se situací něco dělat se objevují už roky. Změnu pravidelně žádají různé petice.

Problematika je součástí základních smluv unie, které mohou změnit jen členské země jednohlasným rozhodnutím. A právě tímto směrem se vydala poslední snaha se situací něco udělat, neboť podle Lisabonské smlouvy může nyní parlament zemím EU změny smluv navrhovat.

"Parlament, který není pánem nad svým vlastním sídlem není nejspíš příliš důvěryhodný ani v dalších otázkách," poznamenala k tomu Merkiesová. Podle zastánců jednoho sídla je nyní pro tuto variantu přibližně 80 procent z nynějších 766 evropských zákonodárců.  Pro evropské země není téma příliš zásadní, proti jsou z pochopitelných důvodů především Francouzi a Lucemburčané. Kancelář francouzského prezidenta v odmítavé odpovědi mimo jiné uvedla, že Štrasburk je symbolem francouzsko-německého usmíření.

Evropský parlament prošel dlouhým vývojem od nevoleného Parlamentního shromáždění založeného smlouvou ESUO v roce 1952, přes první přímé volby v roce 1979 až po jeho dnešní pravomoci dané Lisabonskou smlouvou.

Pravomoci parlamentu byly postupně navyšovány a vliv EP rostl. K významnému navýšení legislativních pravomocí došlo Maastrichtskou smlouvou. Na základě jí ustavené procedury spolurozhodování získal parlament právo rozhodovat společně s Radou EU o většině legislativních návrhů Evropské komise v mnoha nových oblastech (např. vnitřní trh, volný pohyb pracovních sil). Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice proceduru spolurozhodování zjednodušily a rozšířily do nových oblastí.

Naposledy počet oblastí podléhající proceduře spolurozhodování rozšířila Lisabonská smlouva, která ji přejmenovala na řádný legislativní postup. Nejvýznamnější oblastí, kde EP nově spolurozhoduje s Radou, je oblast justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce (s výjimkou operativní spolupráce).

Dále byl Evropský parlament zapojen formou spolurozhodování např. v oblasti zemědělské politiky, v některých otázkách volného pohybu osob, v oblasti vízové a přistěhovalecké politiky, přijímání některých opatření hospodářské a měnové politiky, opatření v oblasti dopravy, strukturálních fondů, vymezení provádění společné obchodní politiky nebo přijímání finančních nařízení.

Významnou odlišností od národních parlamentů je absence práva legislativní iniciativy. Tu má jenom Evropská komise. Evropský parlament ji však může požádat, aby iniciovala určitý legislativní návrh.