Španělsko se otřásá: Pryč se starým králem, dost bylo skandálů

Pětačtyřicetiletý následník trůnu, který působí impozantně, ale má pověst vřelého a otevřeného muže, si získává přízeň Španělů tím více, čím více se odvracejí od jeho otce, krále Juana Carlose, jemuž bylo nedávno šestasedmdesát let.

Sportovec s modrýma očima, bývalý člen španělského olympijského týmu v jachtingu, až dosud unikal korupčnímu skandálu, který zasáhl jeho sestru, infantku Cristinu, a jejího manžela. Stává se tak nadějí rodiny, jejíž obliba klesá.

"Je považován za velmi dobře připraveného na státnické povinnosti. Při veřejných vystoupeních působí profesionálně, nedostal se do žádného konfliktu a nevyvolává žádné kontroverze," komentuje ředitel ústavu pro průzkum veřejného mínění Sigma Dos José Miguel de Elias.

Podle posledního průzkumu této agentury vzrostl počet lidí, kteří mají o princi vysoké či dokonce velmi vysoké mínění, v loňském roce o čtyři body, na 66 procent. Podpora monarchii jako celku poklesla na 49,9 procenta. Příznivé mínění o králi Juanu Carlosovi má jen 41 procent dotázaných. 

Felipe stále více vystupuje při oficiálních příležitostech. Loni v září zapůsobil na posluchače, když perfektní angličtinou obhajoval kandidaturu Madridu na pořádání olympijských her v roce 2020. "Princ na rozdíl od jiných politických lídrů dokáže vyvolat jednomyslnost," uvádí novinář Fermín Urbiola, autor několika publikací o monarchii.Více než polovina Španělů, 56 procent, si podle ústavu Sigma Dos myslí, že by následník trůnu dokázal obnovit prestiž monarchie, kdyby dosedl na trůn. Navíc Felipe a jeho manželka Letizia s jejich dvěma dcerkami Leonor a Sofií skýtají obrázek rodiny žijící poměrně prostě. Dědic koruny je diskrétnější než jeho otec, známý žoviálním chováním a zálibou v lovu, a provází ho pověst, že rád s každým diskutuje.

Mnoho lidí označuje monarchisty za blázny nebo snílky

Monarchie je v obecném povědomí spojena s dávnou minulostí, je považována za něco zastaralého a dávno překonaného, a když někdo otevřeně dá najevo názor, že jde o stejně dobrý, nebo třeba i lepší systém než republika, ťukají si lidé na čelo. Neuvědomují si přitom, že když se posmívají monarchii jako formě vlády, urážejí tím mnoho vyspělých států, kde monarchie zcela samozřejmě funguje, včetně několika našich spojenců v Severoatlantické alianci a členů Evropské unie.

Z dvanácti států, které podepsaly roku 1949 Washingtonskou deklaraci, jich plných sedm byly monarchie (Spojené království, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko a Kanada). Kromě toho se členem NATO stalo ještě roku 1952 Řecké království (kde však byl král později násilně svržen vojenským převratem) a roku 1982 Španělské království.

Tradice dnešního Španělského království sahá až na počátek 8. století našeho letopočtu; roku 718 se zorganizoval odpor křesťanů proti maurské invazi a vzniklo království Asturie. Spojením několika menších rozdělených států vzniklo roku 924 království Léon, které bylo roku 1230 královským sňatkem spojeno s Kastilským královstvím. Podobně došlo roku 1469 ke spojení Kastilského a Aragonského království, čímž vzniklo moderní Španělské království jako jeden celek. Vládnoucí dynastie Trastámarů byla vystřídána Habsburky a později Bourbony, kteří představují vládnoucí dynastii ve Španělsku dodnes. Roku 1873 bylo Španělsko po státním převratu prohlášeno republikou, načež následovalo období chaosu, které bylo ukončeno v roce 1874 obnovením království, informuje server promonarchii.cz.

Znovu byla republika zavedena roku 1931. Radikální vláda ale způsobila rozpoutání španělské občanské války, která skončila roku 1939 vznikem autoritářského státu pod vedením Francisca Franca. Ten byl zastáncem konzervativních hodnot a už roku 1947 formálně obnovil monarchii, ale nedovolil následníku trůnu chopit se vlády. A tak bylo skutečné obnovení španělského království spojeno až s přechodem k demokracii v 70. letech. Král Juan Carlos I. nastoupil na trůn roku 1975.