Kdo se stane novým šéfem diplomacie EU? Volba bude složitá

Bruselský summit by měl ve středu večer vybrat především právě nástupce či nástupkyni současné šéfky Evropské diplomatické služby Catherine Ashtonové. S postem je spojeno i místopředsednické křeslo v komisi.

Italka Mogheriniová byla v posledních dnech nejčastěji zmiňovanou kandidátkou. Dříve občas zmiňovaný Polák Radoslaw Sikorski zřejmě neměl šanci v důsledku dohody, že by křeslo v čele evropské diplomacie mělo připadnout levicovému politikovi, a také kvůli svým tvrdým protiruským postojům v nynější ukrajinské krizi.

Ovšem také proti Mogheriniové, která je blízkou spolupracovnicí italského premiéra Mattea Renziho, se nyní zvedl mezi některými členskými zeměmi odpor. Podle médií k ní mají výhrady nejen Poláci, ale také pobaltské země a to pro změnu kvůli vstřícnosti italských politiků vůči Rusku.

Alternativou do čela diplomacie EU by tak mohla být například případná bulharská nominace stávající eurokomisařky Kristaliny Georgievové. U ní by navíc bylo výhodou, že pochází ze země na východě unie.

První konkrétní krok ke koordinaci zahraniční politiky učinily státy Evropských společenství (ES) až v roce 1970 zřízením Evropské politické spolupráce (EPS), systému pravidelných konzultací stanovisek k nejdůležitějším otázkám mezinárodních vztahů. EPS ovšem nebyla víc než právě jen konzultace. Jejich výsledkem nemohlo být žádné závazné stanovisko ani společná akce. Celá spolupráce navíc stála mimo institucionální rámec ES (ačkoli Komise byla požádána o stanovisko, pokud se probírané téma dotýkalo záležitostí ES). Oficiální vazbu mezi EPS a ES přinesl Jednotný evropský akt, ale posun k aktivnější společné politice musel počkat až do konce studené války a založení SZBP, informuje euroskop.cz.

Prohloubení spolupráce v zahraniční a bezpečnostní politice na počátku 90. let se neobešlo od kontroverzí. Řadě členských států vyhovoval konzultační model EPS a nepociťovaly potřebu vytvářet vedle NATO (a z hibernace probuzené Západoevropské unie) další rámec pro bezpečnostní spolupráci. Jiné státy ovšem cítily potřebu posunout se v integraci o krok dále a považovaly stávající podobu EPS za nedostatečnou.

Ve výsledku tak sice nová smlouva zahraniční a bezpečnostní politiku obsahovala a umožňovala i její společné provádění, vztahovaly se na ni ovšem odlišná pravidla, než na spolupráci ekonomickou. Státy si zachovaly absolutní kontrolu nad jejím obsahem díky jednomyslnému rozhodování a nadnárodním institucím - Komisi, Parlamentu a Evropskému soudnímu dvoru - neponechaly žádný, nebo téměř žádný vliv. Akademická obec později připodobnila nově vzniklou strukturu Evropské unie k antickému chrámu o třech pilířích, které se lišily právě formou, jakou v nich společné politiky vznikaly. Společná zahraniční a bezpečnostní politika se v tomto chápání stala pilířem druhým.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP) byla založena Maastrichtskou smlouvou v roce 1993. Založení SZBP nijak nepomohlo k vytvoření společné pozice Unie po rozpadu a během válek v Jugoslávii, ani Unie nedokázala sama vyřešit humanitární krizi v Kosovu na přelomu let 1998-9.