Ukrajinská slátanina. Co s ní? Odborník drtí přístup Západu i Ruska

Civilizační hranice leží uvnitř Ukrajiny

"Zpočátku Huntingtonovu myšlenku citovali ti v Kyjevě, kteří prosazovali rázný rozchod s Ruskem. Jejich logika byla jednoduchá: Rusko a Ukrajina jsou dvě rozdílné civilizace - první je centrem ruské pravoslavné civilizace, zatím druhá vždy tíhla k západní civilizaci. Proto, jak argumentují, je touha Kyjeva integrovat se do Evropy přirozený proces. Takový názor může znít poměrně smysluplně, ale jeho zastánci buď Huntingtona špatně pochopili, nebo záměrně převracejí pravdu. Problémem je, že nárazová zóna civilizací neleží mezi Ukrajinou a Ruskem, ale na Ukrajině samotné," uvádí Romanov.

"Je důležité mít na paměti, že moderní Ukrajina je produktem sovětské minulosti a že během sovětské éry vůdci nenastavovali hranice podle Huntingtonových teorií, ale na základě politických úvah a bez ohledu na místní tradice, jazyk, náboženství či mentalitu. Když sovětští vůdci chtěli připojit Ukrajinu k dnešním jižním a východním regionům, které byly dříve součástí Ruska, učinili to. Když chtěl bývalý sovětský vůdce Nikita Chruščov dát ruský Krym Ukrajině, vyžadovalo to pouze tah pera," připomíná historik.

"A co se západní Ukrajiny týká, ta se k sovětskému území připojila až v důsledku druhé světové války a dnes je to nejvíc prozápadní část země. Byla tradičně orientována na Západ. Takto se ta slátanina civilizací, která dnes tvoří Ukrajinu, formovala. Jde o zemi dvou pólů: Na východě je Doněck, na západě Lvov," stojí v komentáři.

"Tyto historické faktory pomáhají vysvětlit důvod stávajícího hořkého konfliktu na Ukrajině. Slogan kyjevských představitelů 'jednotná Ukrajina' a nedávné oznámení prezidenta Petro Porošenka, že jediný oficiální jazyk v zemi je Ukrajinština, reflektují pouze krátkodobé zájmy Kyjeva a Západu, ale neberou v potaz historické a civilizační hranice země. Bývalý ruský poloostrov Krym již 'vyplul' k Rusku. Bez ohledu na to, že to zřejmě způsobila tamní krize, pohybuje se šťastně a harmonicky po zvoleném kurzu. Z jediného důvodu - vrací se ke svým civilizačním kořenům," míní Romanov.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

"Na druhou stranu, ukrajinské jižní a východní regiony byly součástí Ukrajiny mnohem déle než Krym a nejsou homogenní, jelikož minimálně částečně vstřebaly ukrajinskou kulturu. To je to, co situaci činí tak složitou a bolestivou. Je prakticky nemožné uprostřed války určit, jaký směr by většina místní populace preferovala, ale jedno je jisté: Někteří se chtějí připojit k Rusku, někteří chtějí vytvořit nový stát Novorusko a někteří chtějí zůstat součástí Ukrajiny. Je důležité, že první dvě skupiny shodně odmítají diktát západní Ukrajiny a Kyjeva a jejich prozápadní politiku," uvádí autor.

Tři řešení krize

"Poté, co si krátce hrál s myšlenkou federalizace, Kyjev ji nyní jednoznačně opustil. Na jednu stranu válka zaslepuje účastníky a vše líčí jako černé, nebo bílé. Na druhou stranu se Kyjev vcelku správně obává, že po ustanovení federace by bylo extrémně obtížné kontrolovat jižní a východní regiony země," poukazuje Romanov. Proto podle něj existují tři následující východiska.

"Zaprvé, Západ pomůže Kyjevu rozdrtit všechen odpor a ozbrojené síly v jižních a východních regionech, aby tamní lidé žilu v 'jednotné', byť pro ně cizí Ukrajině. Historie však ukazuje, že toto řešení může fungovat pouze z krátkodobého či střednědobého výhledu, ale nenabízí trvalejší perspektivu. Připomeňme neúspěšné pokusy ruských pravoslavných autokratů spolknout kus katolického Polska, který zbyl při jeho dělení během vlády Kateřiny Veliké. Byl zde také shodně neúspěšný pokus Sovětského svazu sovětizovat a rusifikovat Pobaltí. V obou případech, cizí kultura nikdy nenašla pevnou půdu pod nohama," připomíná historik.

"Ve druhém scénáři ponechají Kyjev a Západ východní a jižní regiony svému osudu, ať již z důvodu, že jim to přijde rozumné, či jednoduše nebudou schopni zvládnou tamní odpor. To by dalo na nějakou dobu novou naději mnoha dalším oblastem na světové mapě, kde existují sporné hranice a neuznané vlády. Zároveň by však přesněji respektovalo civilizační realitu regionu," míní Romanov.

"Třetí možností je, že všechny strany vyčerpané válkou a ztrátami na životech a majetku zasednou k jednacímu stolu a nějak se dohodnou na budoucím uspořádání založeném na vzájemném kompromisu. Pochopitelně, jde jen o prostředek tlumící bolest, ale mohl by zastavit současné krveprolití," uvádí komentář.

"Huntingtonovy myšlenky se nesetkávají se zájmy západních politiků ani prezidenta Vladimira Putina. Současné mezinárodní právo se musí rozhodnout, jaký nastaví precedent: princip teritoriální integrity, nebo právo národů na sebeurčení. Dvojí standardy, které přežívají v moderní politice, včetně charty OSN, posvěcují oba tyto principy. Ale to je jen dnešní pohled, Huntington ve své práci analyzoval staletí, resp. tisíciletí vývoje," připomíná Romanov.

"Spojené státy pod prezidentem Barackem Obamou, Rusko pod Putinem, Německo pod kancléřkou Angelou Merkelovou a slabá OSN možná zaberou hodně stran v historických knihách, ale civilizační konflikty přetrvají. Za dvě stě let bude na stávající krizi na Ukrajině vzpomínat málo lidí a děti ve školách si ji zřejmě budou plést v testech s jinými dávnými konflikty jako byly například punské či búrské války," uzavírá historik.

EuroZprávy.cz se snaží svým čtenářům nabídnout pohled na události jak ze západní, tak z ruské perspektivy. Našim cílem je nestranné zpravodajství, proto hledáme názory na obou stranách. Děkujeme za pochopení.