Revoluce se nekoná. Profesor historie odhaluje, proč Macronovi má tak nízkou popularitu

V červenci podle zveřejnění Institut français de l'opinion publicité (IFOP) příznivé mínění o Macronovi kleslo o 10 procentních bodů - pokles ze 64 procent na 54 procent. Novější hlasování YouGov zaznamená ještě větší pokles, a to z 43 procent na 36 procent. Jedná se jeden o nejrychlejších sestupů za posledních dvacet let. Podle ředitele IFOP Jérôme Fourqueta, jedná se „neobvyklý" jev a naznačuje to, že ve společnosti roste „nálada podezření" ohledně skutečné povahy Macronovi revoluce.

Zdrojem Macronovi pompézní „demokratické revoluce“ byla občanská společnost, která už byla podle jeho slov unavená ze tradičních stran. Ve své knize se Macron tvrdě pustil do „stále stejných tváří a stejných lidí,“ kteří pokračovali v používání „receptů z minulého století." Výtku, že jsou v jeho straně samí nováčci, nepovažoval za relevantní. Naopak, právě přítomnost nováčků má zajistit tolik očekávané vyčistění politiky, tvrdil Macron. Nováčci reprezentovali občanskou společnost, která nyní vrátila úder tradičním stranám.

Čerstvá krev ale brzy začala plnit titulky novin svými přešlapy. Zprvu tleskali členové En Marche příliš slabě na úvodní Macronově řeči a poté až příliš silně, když pomluvil premiér Édouard Philippe. Někteří členové dorazili příliš pozdě na to, aby hlasovali, jiní přišli včas, ale mylně hlasovali proti návrhům své strany. Jejich parlamentní šéf François de Rugy byl zachycen mikrofony, jak uráží členy vlastní strany, stejně jako komunistické poslance.

Nejde úplně říci, že by En Marche! byla známá jen svým amatérismem. Došlo k zahájení ohlašovaným projektům: jmenovitě k zahájení kontroverzní revize zákoníku práce a též k revizi politických mravů. Zatímco první změna může mít ještě významné důsledky a vést ke skutečné revoluci v ulicích, druhá je v mnoha ohledech spíše kosmetická. Nejvýznamnějším dopadem „zákona o moralizaci politického života" je zákaz, aby senátoři a členové Národního shromáždění si najímali  členy rodiny na pozice svých zaměstnanců – jak to po léta činil bývalý předseda vlády a jeden z kandidátů na prezidentský úřad François Fillon. Nicméně, legislativa nikterak nezabraňuje zvoleným úředníkům, aby současně pracovali pro vládu i pro firmy jako konzultanti.

Kdo stojí v čele revoluce: chudí či bohatí?

Legislativní návrhy En Marche! reflektují původ většiny jejích členů. Až 70 procent pochází z vyšší socioekonomické třídy. Z jejich navrhované revize zákoníku práce budou těžit především zaměstnavatelé (kteří patří do podobných vrstev), kteří budou mít větší volnost při náboru a propouštění pracovníků. Podobně též budou těžit ze slíbených daňových reforem, které snížit fiskální zatížení jejich podniků. Macronova investice do francouzské ekonomiky - 50 miliard eur za pět let - se zaměřuje především na inovativní průmysl, v němž mnozí členové En Marché působily např. jako zakladatelé start-upů.

Právě v otázce třídního postavení se nováček En Marche!nejvíce liší od tradičních stran. Od osmdesátých let minulého století dominovali parlamentu členové francouzské střední třídy, z nichž mnozí pracovali ve veřejném sektoru. Tradiční strany, upozorňuje Zaretsky, tak sloužily jako svého druhu socioekonomický výtah pro muže a ženy středních a nižších vrstev. V En Marche! to tak nefunguje: méně než 10 procent má zázemí pracující třídy.

Je proto určitou ironií, že se vzestup En Marche často uvádí jako příklad hněvu středních vrstev, nespokojených se stavem francouzské politiky. Taková představa je nicméně poněkud zavádějící. Ve druhém kole prezidentských voleb téměř polovina těch, kteří hlasovali pro Macrona - 43 procent - to udělala, protože je vyděsila jeho konkurence, Marine Le Penová. Navíc, zhruba 25 procent voličů zůstalo doma (největší počet od roku 1969) a dalších deset procent odevzdalo prázdné lístky. Podobný scénář byl i u parlamentních voleb. Míra absence dosáhla rekordních 57 procent. Těmi, kdo se nedostavili k volbám, nebyli obyvatelé postindustriálních pustin, ale profesionálové z velkých měst.

Italský sociolog Vilfredo Pareto se domníval, že skutečné napětí neleží mezi různými společenskými třídami, nýbrž mezi skupinami ve stejných společenských třídách. Francouzský případ toto reflektuje. Tradiční elity ustoupily těm novým. Taková revoluce, upozorňuje však Zaretsky, není skutečnou revolucí. Tyto nové elity bývají začleňovány do starého systému než že by jej strhli. Jejich prostřednictvím se systému vlije nová krev, ale jinak vše zůstane při starém. Toto se děje i ve Francii, naznačuje Foreign Policy, a právě proto Francouzi vyjadřují svoji nespokojenost.