Svět se vysmál Česku: Ruské vměšování uspělo jen u vás, jinde propadlo

Redaktoři listu prozkoumali 27 případů ruského vměšování od roku 1991. Ty se odehrály ve dvou vlnách.  Do roku 2014 se Rusko angažovalo pouze v post-sovětském prostoru. Rusko zde mělo přirozeně zájem na tom, aby si udrželo tyto státy ve své sféře vlivu navzdory tomu, že se Sovětský svaz rozpadl. Podle některých komentátorů Rusko v souladu se svým totalitním dědictvím podporovalo autoritářství v těchto zemích.

Podle The Washington Post však Rusko jednalo především pragmaticky a spíš než podkopání demokracie bylo jeho cílem podpora proruských stran a kandidátů. V některých případech, např. na Ukrajině v roce 1994, Rusko de facto pomáhalo vytvářet pluralitní politické prostředí tím, že podkopávalo moc protiruských autokratů.

Podle analýzy listu to byla prakticky jen Ukrajina, kde toto strategické vměšování přineslo Rusku ovoce. Jen v tomto případě existují přesvědčivé důkazy, že bez ruské intervence by mohly dopadnout volby jinak a proti zájmům Ruska. V roce 1994 poskytla ruská televize významný mediální prostor proruskému kandidátovi na prezidenta, který by mu jinak chyběl. Celkově se jen ve čtyřech z jedenácti případů intervence dopadly ve prospěch Ruska.

Druhou vlnu vměšování Rusko nastartovalo v roce 2014 a tentokráte se neomezovalo pouze na post-sovětské státy, ale rozšířilo své aktivity i do západních států. Stohy papíru byly napsány o tom, jak Rusko přispívalo k posilování krajně pravicových stran a politiků – např. francouzská Národní fronta a její předsedkyně a neúspěšná kandidátka na prezidentku Marine Le Penová. Taktéž se široce diskutovalo o dezinformačních kampaních a kybernetických útocích v USA, Francii, Německu či Nizozemsku. List též uvádí případ pokusu o převrat v roce 2016 v Černé hoře, ve kterém podle černohorské prokuratury mělo mít Rusko prsty a který měl zřejmě zabránit vstupu země do NATO.

Jako u předchozí vlny, i v případě této The Washington Post dospívá k názoru, že většina ruských aktivit nevedla k požadovanému výsledku. Z 16 voleb, které se Rusko pokoušelo ovlivnit od roku 2015, jen Brexit a volby v ČR vedly k výsledku, kterého chtěli Rusové dosáhnout, uvádí list. V sedmi případech výsledky jen částečně reflektovaly přání a zájmy Ruska. Např. ve Francii se podařilo proruské Le Penové a její Národní frontě získat nevídanou podporu, nestačilo to ale na vítězství v prezidentských i parlamentních volbách. V USA zase se podařilo vyšachovat v Kremlem nenáviděnou a obávanou Hilary Clintonovou, nicméně sankce proti Rusku zůstávaly v platnosti. Dalšími volbami s takto částečnými výsledky byly volby v Rakousku, Německu, Nizozemsku a Bulharsku.

Ačkoliv se zdá, že vlastně Rusko dokázalo být poměrně úspěšné, když v devíti případech z 16 volby dopadly alespoň částečně podle jeho přání, The Washington Post upozorňuje na nutnost vnímat tyto volby v širším kontextu. I  v těchto „úspěšných“ případech proměna politické krajiny a rozbití statutu quo bylo způsobena významnějšími vnitřními a vnějšími faktory jako je dlouhotrvající a kulminující nespokojenost s tradičními politickými stranami či hrozba migrační krize. List podotýká, že ačkoliv Rusko bylo aktivní ve vytváření dezinformačních kampaních v amerických volbách, uskutečnilo jich mnohem méně než domácí a jiné mezinárodní zdroje.

Navíc, v některých případech zprvu pro ruské zájmy příznivý výsledek se změnil na méně příznivý, případně se ukázal jako nemající prakticky žádný významný dopad. Např. ruská dezinformační kampaň napomohla v nezávazném referendu k odmítnutí dohody o přidružení Ukrajiny do EU. Holandský parlament však ignoroval výsledky a přijal dohodu o přidružení.

Ačkoliv tedy Rusko se od roku 2014 snažilo více zasahovat do politického chodu v okolních státech, jeho vměšování mu nepřineslo příliš velký užitek. Spíše se v některých případech obrátila tato snaha proti němu a možná i úplně zbytečně mu zkomplikovalo život. Hilary Clintonová by možná nevyhrála i bez ruského vměšování. Rusko svými aktivitami akorát posílilo ty vůči němu nepřátelské hlasy, které volaly po zpřísnění sankcí. Ruské intervence tak můžou v konečném důsledku být v rozporu s zájmy Ruska, poukazuje list.