Pašeráci prodávají migrantům čísla dobrovolníků z neziskové organizce. Využívají je jako bezplatné „taxi“

Afričtí migranti, kteří se z Itálie snaží dostat do Francie, nejsou v žádném případě vybaveni na cestu mrazivým průsmykem Montgenevre. Jejich džíny a lehké oblečení je jen těžko ochrání před chladným počasím, dosahujícího mínus 10 °C. Pokud se horách ztratí, čeká je s vysokou pravděpodobností umrznutí.

„Nespal jsem po čtyři noci. Už nemůžu dál,“ tvrdí Abdul, teenager z Mali. Patří mezi tisíce mladých lidí z frankofonní západní části Afriky, kteří v posledních dvou letech uskutečnili riskantní cestu přes hory s představou lepších pracovních míst ve Francii. V posledních měsících, když se zprávy o cestě dostaly zpět do Afriky, příjezdy nabraly na tempu.

Od července téměř 3 000 lidí prošlo skromným přístřeším provozovaným neziskovou organizací Tous Migrants (My všichni jsme migranti). Většina těch, kteří v posledních měsících překročili Alpy, pocházela z Guineje nebo Pobřeží slonoviny, bývalých francouzských kolonií. Málokdo z nich má naději, že mu bude přiznán status uprchlíka, protože jsou považováni za ekonomické migranty, kteří uprchlí z nedostatku pracovních míst a příležitostí doma, a nikoli kvůli válce.

Nicméně tato zpráva jen pomalu se dostává zpět do Afriky, částečně proto, že ti, kteří prošli strastiplnou cestou nechtějí, aby ostatní věděli, jak hodně trpěli, ale v podstatě ničeho nedosáhli. Ti, kteří byli deportováni, se udržují odstup a nízký veřejný profil. Sociolog Fahiraman Rodrigue Kone, autor zprávy o návratu migrantů, upozorňuje, že toto selhání je vnímáno jako „společenská smrt a zneuctění.“

Dalším podstatným důvodem, proč zprávy o beznadějných cestách migrantů neputují zpátky do Afriky, je skutečnost, že to vůbec není v zájmu pašeráků vydělávajících na tužbách a nerealistických očekávání migrantů. Pašeráci, kteří sami jsou z frankofonních zemí, odkud pocházejí i migranti, si účtují až 350 eur za údajně snadnou cestu do Francie.

Skutečnost je však taková, že jakmile skupina dorazí do italské horské hraniční vesnice Claviere vlakem a autobusem, vůz, který by je měl převézt do Paříže, se nikdy neobjevuje. Migranti, kteří si z důvodů hanby a vynaložených investic nepřejí vrátit, se následně vydávají přes průchod horami.

Vědomí, že byli podvedeni mimo jiné i stejnými státními příslušníky, je pro migranty velkou potupou. „Slepě jim důvěřujeme,“ přiznává 26letý Steven z Kamerunu, který se na cestu vydal se svým osmiletým synem. Pašerákovi, který jejich dvacetičlennou skupinu opustil, dal 250 eur, které si vydělal sbíráním ovoce v Sicílii.

Pašeráci se též naučili přenášet svoji zodpovědnost za skupinu na dobrovolníky z pomáhajících organizací. Předtím než zanechají migranty jejich osudu, zavolají těmto dobrovolníkům a upozorní je, že Afričané jsou na cestě. Telefonní čísla záchranářů jsou někdy dokonce prodávána jako součást „balíčku“ služeb nabízených migrantům.

Záchranáři nepřekvapivě velice rozčiluje toto bezostyšné zneužívání jejich humanitární práce a dobře míněních úmyslů. „Naším posláním je zachránit lidi, kteří jsou v nebezpečí na horách, ne působit jako taxík pro obchodníky s lidmi," hněvá se např. Philippe Wyon, jeden z tuctu dobrovolníků, kteří pravidelně provádějí horské záchranné mise.

Členové Tous Migrant se proto v polovině února neochotně rozhodli, že nebudou odpovídat na telefonní hovory pašeráků, mimo jiné i z obavy, že by tak neúmyslně porušili zákony spoluprací s kriminálními gangy. Místo toho provádějí vyhledávací operace na horách a doufají, že narazí na migranty, aby je mohli přivést do bezpečí.